Je to k zbláznění?
Naučme se říkat si o pomoc. Zvlášť my, co máme náročné dítě. Zapojme do péče co nejvíce lidí z blízkého okolí. Hlídejme si to ze svého vnitřního pocitu:
– už mě aktivity a péče nebaví
–potřebuju dovolenou, kde budu sama minimálně na týden
– netěším se na ráno
– těším se až usne
– jsem protivná sama sobě
– citím se sama
– a nepochopená.
Prvních pár let je exponované období. Postupně se to uklidní, a bude lehčí vše zvládat více s přehledem.
Jak se to říkání o pomoc dělá?
- Nejdříve si promyslete, co je pro vás teď přijatelné (týdenní dovolená o samotě je teď asi nereálná).
– Pomůže vám, když za vás někdo něco uklidí? Na to jsou vhodné babičky 😉
– Když vám někdo připraví jídlo?
– Potřebujete ,,odložit dítě“ a mít ,,volno“? - Podívejte se, kdo by mohl pomoci. Kamarádky většinou rády pomůžou a hodinku i dvě zvládnou v pohodě, přestože mají samy děti.
– Nejlepší varianta je placená uklízečka a chůva. Pokud to už delší dobu zvažujete, tak jděte do toho hned! Dáte vydělat nějaké paní a vám se uleví. Ideální situace! 🙂 - Vypněte vnitřní našeptávače, kteří vám pravděpodobně říkají:
– To se nesluší žádat o takovou maličkost. Ona sama má svých věcí až nad hlavu.
– Zvládla jsem to předtím, zvládnu to i teď sama.
– Jsem rozmazlená a neschopná, když to nezvládám sama.
– Cítím se ponížená.
Jak se takové našeptávače vypínají? Prostě je přehlušíte. Prostě jim odmítnete dát tu váhu, protože teď víte, že vám pomoc fakt bodne. Tak to zkuste. Přinejhorším uslyšíte ,,Ne, promiň, teď Ti nemůžu pomoci.“
Vyčerpaný stav, ve kterém se dlouhodobě nacházíte, je pro vás tisíckrát horší než jedno možné odmítnutí. A co víc?
Žádostí o pomoc vyjadřujete druhému člověku důvěru.
Zkuste na to nahlížet touto optikou. ,,Tolik Ti, má milá, blízká, důvěřuji, že Ti ráda na hodinku svěřím své dítě. Že Tě poprosím o uvaření Tvého výborného jídla.“ Zní to pro vás lépe? 🙂
Sama u sebe jsem si uvědomila následující věci:
– Když jsem v koncích, upadám do sebelítosti a pachtím se v tom, jako kdyby mě to bavilo. Fuj.
– Dávám svými nonverbálními projevy schválně výrazně najevo, že už fakt nemůžu: mračím se, jsem skleslá (vsadím se, že v obličeji jsem zesinalá!), nahlas vzdychám a tím ještě více umocňuji to, jak je mi pod psa.
– Tisíckrát přemýšlím, co by mi pomohlo, ale vlastně se sama nedokážu rozhodnout, a tak si o nic neřeknu. A pořád dělám hrdinku…
– A jen čekám, až mi někdo (můj muž) nabídne něco konkrétního. A i pak se občas stane, že to odmítnu, protože – To přece zvládnu!
Připomíná vám to něco? Tak s tím něco už dělejme a postavme se za svou větší pohodu, na kterou máme také nárok.
A tak jsem se naučila:
– Každý den hledat prostor, kdy bych mohla být sama.
– Alespoň jednou týdne si ze své iniciativy domluvím s mužem chvíli, kdy pojedu bez dětí mimo dům. Alespoň na hodinu a ne za prací.
Toto beru jako dobrý start. 🙂 Budu ráda, když dáte vědět nějaké vaše fígle, jak samy se sebou nebojovat, ale spolupracovat.
A nyní článek pro tu druhou stranu: Nečekejte, až si žena o pomoc řekne, ani ji nenabízejte. Prostě konejte.
