Jak může někdy vypadat rozdíl?

Já také patřím mezi ty maminky B.

Prošla jsem ohromnou, 3 roky trvající mateřskou krizí a katarzí.
Eliáš splňoval ze seznamu hlavních znaků všechny, kromě jednoho.

Říkáte si:
,,Vždyť je to přece o tom – jaké si to uděláš, takové to máš! Tak to asi dělá něco špatně.“

• Myslíte si, že dělám něco špatně, nebo že je ve mně něco špatně. Třeba že nejsem dostatečně důsledná nebo dítě cítí nějaký nesoulad na mé duchovní úrovni.
• Nepřijímáte, že by některé dítě mohlo být natolik jiné. Všechny děti jsou přece stejné.
• Myslíte si, že si prostě jen nepokorně stěžuju na klasickou míru péče o zdravé dítě.
• Já jsem si to všechno myslela také…

A pak jsem při svém bádání narazila na pojem uznávaného světového pediatra Dr.William Sears 

– ,,náročné dítě, neboli dítě se zvýšenou potřebou péče.“ A už mi tekly slzy uvolnění.

Vize a přání těchto stránek je, abyste namísto vyčerpání a odmínání přijali onu výjimečnost a dar práce na sobě. Budete kultivovat především trpělivost, flexibilitu a komunikaci. To proto, abyste ve svém dítěti viděli vlastnosti, díky kterým se teď tak nešťastně projevuje a naučili dítě samo se sebou pracovat tak, aby mu takové vlastnosti nebyly na obtíž, ale ku prospěchu.

Už vím, že takové děti jsou. Vím, že vy, rodiče takových dětí, jste tady také.

Článek Nejsou stejné se nejdříve objevil na Náročné dítě.

1. Dítě trápí kolika

Po narození miminko pláče minimálně 3 hodiny, 3 dny v týdnu, po dobu minimálně 3 týdnů.

Nejmenší plakající miminka. Je těžké vidět, jak se zmítají v neutišitelném pláči. Nejdéle po 6. měsíci věku kolika odezní.

2. Dítě vyžadující hodně péče

Pokud dítě i po tzv. čtvrtém trimestru často pláče, je možné, že máte tu čest mít dítě vyžadující více péče.

3. Temperamentní dítě

Když ani po prvním roce, kdy umí chodit a začíná mluvit není spokojenější, můžete mít tu čest být rodičem náročného dítěte.

Pokud ani poté, co už dítě umí chodit, není o více klidnější a vaše dny jsou i přes veškeré vaše uvědomělé snahy nadále plné křiku, dost možná máte dítě s vrozenou vysokou citlivostí a intenzitou prožívání.

Článek Jaké jsou fáze náročného dítěte? se nejdříve objevil na Náročné dítě.

Mám dceru, která od narození skoro pořád plakala a splňovala vlastně všechny znaky „náročného dítěte“ z Vašich stránek. Pocity zoufalství a selhání byly u mě na denním pořádku. V některých chvílích jsem si i myslela, že to přece snad všechno nemůže být moje vina, ale okolí mě vždy znovu ujišťovalo (a ujišťuje), že je. 

Od té doby, co dcerka chodí, se hodně věcí zlepšilo.

Zvládá už bez hysterického pláče, když od ní odejdu třeba do kuchyně. Prostě přijde za mnou, a to všude 🙂 Také už vydrží bez toho srdcervoucího pláče nějakou dobu v kočárku nebo autosedačce. Už není pořád tak nespokojená a většinou už tuším, jak asi bude reagovat. Ostatní znaky dá se říct přetrvávají 😀 

Ale musím říct, že po přečtení příběhů jiných maminek z Vašich stránek si myslím, že dcera „náročné dítě“ není. Tedy pro mě ano 😀 Ale cítím se už lépe, protože aspoň občas s dcerou v klidu nakoupím nebo neprobrečí celou návštěvu u pediatra. Přesto si myslím, že by mi Vaše stránky po narození dcery hodně pomohly a nejradši bych je dala jako povinnou četbu všem rodičům. Hodně mě totiž mrzí, že většina rodičů „snadných dětí“ ani nepřipustí, že by „náročné děti“ mohly existovat a že by nemusely mít pravdu ve svých tak častých radách a poznámkách…

Děkuji Vám tedy, že se snažíte informovat o „náročných dětech“ co nejvíce lidí.“

—

Jsem dojatá :“) Děkuji za Vaše zprávy, a že jich je!
– Zveřejněno se souhlasem autorky mailu. Děkuji. Fňuk :“)

Článek Děkuji za zprávy od vás! se nejdříve objevil na Náročné dítě.

Co s tím?

Předně jsou rozdíly v tom, zda jsme:
– unavení/vyspaní
– najedení/hladoví
– nic nemusíme/máme toho až nad hlavu
– jsme (relativně) v pohodě/něco nás žere
– nastavení naší osobnosti cholerici/flegmatici.
– zda má dítě nějaké svoje ,,období“, co už nám připadá, že trvá ,,dlouho“…
– zda jsme měli alespoň trochu času na svojí vlastní seberealizaci, tzv. Můj malý ostrůvek radosti.

Toto jsou proměnné. Takže, pokud jsme nevyspalé (já vím…) a nedejbože ještě hladové, něco nás hněte a už dlouho nebyla vana s knížkou, nebo cvičení či jiný koníček, NENÍ SE ČEMU DIVIT (zopakujme si to – není se čemu divit!), že se z nás v určitou chvíli stane saň. Tak to prostě je a bude, dokud se nezaměříme na to, abychom co nejvíc spaly (i za cenu toho, že přijdeme pár dní v řadě o večerní klid), abychom dobře jedly, naštvání na někoho házely za hlavu a řešily jen sebe. A tvořily si Svůj malý ostrůvek radosti každý den.

Je to cesta. Taková věc se nezmění přes noc. Jedině velmi silným rozhodnutím a snahou z vůle. Většinou to trvá rok(y).

Pokud už se ale schyluje k řevu a nejde to ovládnout, i to je v pořádku.

Nejsme roboti.

Co pomáhá, aby aspoň ten řev nebyl přímo směrovaný na děti?
(sesbíráno z nasátých příběhů a z diskuzí na internetu)

– na úplném začátku může ještě pomoci z hluboka a hlasitě dýchat, aby emoce ,,nekumulovala“ a mohla se rozvolnit. Třást se a setřást to ze sebe. Dupat. Pokud už to nejde a saň je probuzená, tak můžeme >
– vrčet, hrčet sobě pod fousy, idálně prchnout do jiné místnosti, pustit to prostě ze sebe ven do éteru, ale ne tak, aby bylo příjemcem dítě
– zařvat a mlátit do polštáře, do plyšáka, do matrace.
– kopat do zdi a do dvěří. Ale nedoporučuju. Do zdi to asi bolí a ve dvěřích máme od té doby díru.
– házet věcma.

Vidět, jak se vztek manifestuje do lví silou vrhnutého a letícího prádelního koše, který se na konci své cesty rozfláká o zem, je tak uvolňující, ba že přízemní…

Pokud nechcete mít rozbité věci, házejte a točte peřinama a dekama. Ty tu energii zvládnou utlumit. Já už mám na kontě jednu vzteky vrhnutou misku, 1 křupnutý koš s prádlem a 1 rozflákaný dezertní talířek. Z důvodu zvyšujícího se počtu dětí kolem mých nohou radši přejdu na ty deky.
– vzít vysavač a hučet s vysavačem (jako bonus vyluxujete koberec, bingo)
– zařvat do otvoru trouby, do bubnu pračky, do záchodu, na sebe do zrcadla (děsivý?), z okna (výborný!) nebo na někoho v televizi (perfektně účinné! doporučuju užít si to jako divadelní herečka s veškerou grácií)
– pod fousy se sprostě vynadávat, např.: ,,prdel prdel PRDEL!!!!“ a dát do toho tu emoci! Mimochodem, tohle mě naučila kamaráda a je to skvělý! Jen jsem si to trošičku upravila na KURVA DOPRDELE SERU NA TO VOLE! Uf.. pardon 🙂 jojo, jsem princezna vole

Mimo toto všechno výše je fajn se před probuzením saně zastavit, jako kdybyste zastavily čas. A podívat se na tu situaci z nadhledu:
– ,,Opravdu je tohle věc, kvůli které by mělo smysl se i za 20 let rozčílit?“ Resp. když se teď rozčílím, co si o té situaci budu říkat za 20 let?
– ,,Lze situaci přetočit v hru a radost ze života?“
– ,,Proč mě to vytočilo? Jsem unavená, hladová, zpruzená? Ok, pak bych ale neměla dělat to, co teď dělám a měla bych si dát totální pohov.“
– ,,Něco ze mě musí ven, co je to skutečné jádro pudla?“ často jsme totiž naštvané na někoho úplně jiného (na sebe, na partnera, na koronakrizi atd.) a situace nás ke vzteku sveze jak na klouzačce. Zkrátka dojít doptáváním sebe sama k tomu, proč nejsme vyklidněné a jakmile to objevíme, pracujme s tím.

Pokud si můžete vztek ,,schovat na až pak“, je dobré:
– naklepávat řízky
– šťouchat bramborovou kaši
– házet skleněné lahve do recyklačního kontejneru
– sešlapávání plechovek a pet lahví s razancí
– kynuté těsto
– běh, házení šišek
– křik v bazénu pod vodou
– atd. Co máte vy? Napište, doplním 😉
Toto všecho se dá dělat i jako prevence. Jako terapie.

Pokud nám s vlastním řevem a vztekem není dobře, je fajn na situacích pracovat. Což víte a děláte. Hlavně, děti za to fakt nemůžou. Je to naše osobní věc. Emoce jsou fajn, netřeba se za ně trestat přehnanými výčitkami. Jak bylo řečeno, nejsme roboti a i pro děti je takový maminčin výbuch užitečný učební materiál.

Přeju nám všem, ať je nám dobře a z pusy nám kvetou květiny 😀
—
Pokud si chcete přečíst článek plný sesbíraných tipů čtenářek webu o tom Jak dobíjet energii, klidněte SEM>>>

Článek Sebeovládání se nejdříve objevil na Náročné dítě.

Svět už nepotřebuje poslušné občany, co jdou proti sobě!

Svět potřebuje lidi, kteří budou neoblomně a nezpochybnitelně následovat své cítění, své srdce. Budou jednat bez obav a váhání na svou odpovědnost. A jak se to postupnými krůčky učí? Tak, že ho zlomím, aby se převlékl jako každé ráno proti jeho aktuálnímu přesvědčení??

Chápu, že to může být napadnutelné, zvenku může takový příklad znít výchovně totálně ,,špatně”. Ale já tam smysl a dopad až za roh vidím. Mělo to celé krásný průběh plný pochopení, prožila se důvěra (viz foto), nádhera. O tom to rodičovství pro mě je. O důvěrném vztahu, kdy vím, co dítě prožívá a rozumím mu.

A proto říkám dvě věci 1️⃣ nedržet se zubynehty nějakých přesvědčení, umět být flexbilnlní a pravdivý, a 2️⃣ dopřávat dětem pocit svobody, volnosti a důvěry! 🕊,,věřím, že to, co teď potřebuješ, potřebuješ z nějakého důvodu a je to tak v pořádku.” Poskytnout jim takové pochopení, i za cenu, že by vás někdy mohly napadnout nějaké (blbé) výčitky svědomí. Pokud jdou zahnat mávnutím ruky, je to dobrý 😉 🍀

A o tom, jak jsem dala tomu prvnímu náročnému k obědu sušenky, zas jindy, jo? 😂 :-*

Článek Jak se Jonáš nechtěl převléknout z pyžama se nejdříve objevil na Náročné dítě.

Článek 10 výhod Vánoc s náročným dítětem a lockdownem se nejdříve objevil na Náročné dítě.

O pár let později jsem už pravidelně povídala na STRP v Hradci Králové, v Pardubicích a taky v mé skoro rodné Polici nad Metují a povídala jsem o placentě. S Eliášem nebo Jonášem na břiše.
(Vděčně děkuji těm, které mě vždy pozvaly.)

Vloni se k tomu přidala i bylinná napářka.

Letos jsem se zúčastnila Online týdne respektu k porodu a nepovídala jsem o placentě, ani o napářce (na to tam byly jiné), ale o tom, že se může narodit hodně plačící miminko.
(Moje motto: Hlavně nevystrašit!!)

Jak to dopadlo? Podívejte se sami.
(Pravděpodobně se nedozvíte nic nového, neřekla jsem spoustu věcí, na konci jsem se slušně zasekla, ale je to tam! A snad jsem posluchače nevystrašila… 😉 )

Mávám, zdravím, objímám!

Eliška.

Článek Online týden respektu k porodu se nejdříve objevil na Náročné dítě.

Tehdy jsem už nemohla a musela jsem udělat něco, co mě aspoň trochu zachrání. Zní to drsně (a mnoho lidí by mě za to mohlo odsoudit), ale kojení a s tím spojené přícucnictví, mě už doslova vysávalo zevnitř. Obrazně řečeno, s tím se pojí celé téma maminek náročných dětí, a tak chci dnes popsat, že to celé naše pinožení se opravdu vyplatí. Viz opět další svědectví maminky staršího dítěte, které mi před pár dny přistálo ve schránce:

Znáte tuhle fotku? Jo, to je ta z úvodní stránky webu Náročné dítě.

Už si nepamatuju, co přesně mu tady vadilo, ale dost možná všechno dohromady. Ještě několik let takový stav trval – pořád chtěl být jen u mě, neuměl si vůbec hrát sám, ale dětí se stranil. Nabízených aktivit se nechtěl účastnit. Dokonce jsme museli přestat chodit na plavání, protože dával jasně najevo, že organizovaná zábava není jeho šálek čaje (a není do teď). Neexistovalo hlídání, on prostě bytostně potřeboval být pořád se mnou. Zkusila jsem chodit na jógu s hlídáním dětí, kam jsem si aktivně našla vlastní hlídačku – mojí kamarádku, kterou znal a chodili jsme k ní na Montessori dílničky. Nezacvičila jsem si ani pět minut v kuse. Teď už vím – prostě bych cvičení ještě oželela a dělala něco s ním po boku, ideálně i bez lidí okolo.

Potrápily nás zuby (má jich 6 vytržených) a chronická zácpa, se kterou jsme víc než 3 roky doslova bojovali. Nejedl a zoufale špatně spal (výrazné zlepšení nastalo před 5. rokem). Režim za boha nešlo nastavit, protože potřeboval reagovat na aktuální potřeby, a ty pravidelné prostě neměl. No, co vám budu povídat, však to mnohé velice dobře znáte 🙂

A teď? Toto je ten stejný kluk:

Teď už tomu více rozumím, proč se projevoval tak, jak se projevoval.

On je totiž velice citlivý, opravdový a ,,čistý“.
Žije čistě pravdu, takže nemohl fungovat jinak, než on sám cítil.

Teď už zná více svět, chápe situace, rozumí jim a dodržuje dohodnutá pravidla. To dřív nemohl umět.

Teď když třeba vidí něco, s čím nesouzní (například když někdo předbíhá ve frontě, nebo někdo ,,lhá“ = lže 🙂 ), nebojí se na to upozornit.

Je ohleduplný, nedělá mu problém se rozdělit, chápe situace, kdy musí počkat, nebo ustoupit či něco obětovat. Ne vždy se to obejde bez negativní emoce, ale už ji umí sám většinou zpracovat a přijmout. Navíc je naprosto fantastický brácha.

Dříve při každém sebemenším zašpinění venku nebo u jídla, namočení rukávu atd. ječel jak na lesy. Jak se to promítá teď? Je až neuvěřitelně čistotný! V pěti letech sám od sebe (tedy bez upomínání a napomínání) dodržuje pravidelnou hygienu, nikdy si nezapomene umýt po toaletě ruce (a poučuje své kamarády 😀 ), zuby si čistí pravidelně sám od sebe a rád. Překvapivě. Byly to boje na život a na smrt.

Dříve se stranil dětí, od dospěláků odvracel hlavu a schovával ji v mém výstřihu. Nyní? Snadno navazuje kontakt. Cítí se v oblasti komunikace silný, protože má co říct. Rád se baví s našimi dospělými přáteli, i když je vidí poprvé v životě, nebo když se s někým zapovídám na ulici. Mezi dětmi pak rozhodně není ten, kdo by byl ve středu dění. Takové dění spíše z povzdálí pozoruje. Rád se drží s těmi, kdo jsou podobní jeho nátuře. Je velice hravý, dělá srandičky, má sobě vlastní humor, umí si udělat legraci i sám ze sebe. Je to smíšek. Pro nás je neuvěřitelně úžasné toto pozorovat! 😀

Občas má sklony k tomu se podceňovat, protože má na sebe vysoké nároky. Pravidelně, když už je odpoledne unavený a zrovna mu něco nejde (stříhat přesně po čáře), říká ,,já nikdy nic neumím”. S perfekcionismem pracujeme i my sami na sobě 😉

Probudila se v něm správná klučičí energie. Baví ho boj (meče, honičky – tam si vybírá, že on je ochranitelský policajt, co dělá správnou věc), ale nejde do přílišné agrese. Když se hra přehoupne přes hranici, je zase ,,citlivý ufňukánek“. Víte, jak to myslím.

Nevýhodou oné citlivosti objevuji načítání jiných dětí. Zkouší přejímat ,,móresy”, co vidí u jiných dětí. Seznamuje se s ,,intrikami”, které doma nepoužíváme, ale v dětském kolektivu jsou. S tímto oříškem (ba přímo ořechem) je třeba pracovat a beru ho jako prostor pro objevování a učení.

Je chytrý, neplete si pojmy jako třeba včera/zítra. Umí užívat správná slova ve správném významu. Když ho něco baví, vydrží u dané věci dlouho a prozkoumává ji do větší hloubky.

Má rád pohádky, příběhy a učí se z nich. A tady na konci je veliký zvonec a článku je prozatím konec.

Takže, milé maminky (nejen) náročných dětí, krásnou sváteční neděli a mějte se rády ve své maminkovské roli a ať vás v ní mají rádi i členové vaší rodiny.

Posílám vám k dnešku omamnou vůni z naší bobkovišně i s krásným broukem Zlatohlávkem, kterých tu máme rej, aby nám bylo hej.
Laskavě, Eliška.

Článek Má to smysl – óda na Den matek. se nejdříve objevil na Náročné dítě.

Jaká mateřská ,,moje dítě nikdy” nejčastěji padají?

– nikdy (myšleno třeba do 3 let) neochutná gumový bonbon
– nikdy nebude jíst příliš sladké, a když budu péct, tak jedině zdravě
– nikdy neochutná hranolky (aspoň dokud si je nebude umět koupit)
– nebudu ustupovat, když si bude něco vymrčovat řevem
– držet hranice je tak snadné, vždyť je to přece jasné
– bude mít režim a chodit spát nejpozději ve 20:00
– moje dítě se bude v klidu oblékat/jíst/půjčovat hračky, protože mu přece všechno vysvětlím a na všem se prostě domluvíme
– moje dítě nebude dělat v obchodě scény, když bude chtít koupit něco, co já mu koupit nechci
– nikdy mu v obchodě nekoupím to, kvůli čemu dělá scénu
– nikdy na své dítě nebudu křičet. Prostě nebude důvod a všem krizím zvládnu s klidnou hlavou předejít.
– nikdy neposadím dítě před pohádku, abych si mohla na chvíli odpočinout
– nikdy (a především ne často) nebudu říkat dítěti ,,miláčku, teď nemůžu”
– náš program bude pestrý, budeme často něco vyrábět a nikdy se nestane, že se mi nebude z vyčerpání chtít dítě aktivitami rozvíjet a motivovat
– mé dítě nikdy nedostane plácnuto na zadek
– nikdy nebudu z nouze dělat k obědu špagety s kečupem (a rozhodně ne 2x týdně!)
– moje dítě nebude pít sladké pití, pouze vodu
– když dítě večer usne, nikdy nebudu ve svůj volný čas čumět do zdi nebo na telku, ale budu kreativní a aktivní až na půdu
– u kojení budu mít vždy jen pozitivní pocity
– nikdy mi nebude přetékat koš se špinavým prádlem
– naše domácnost nebude dětská domácnost — hračky budou jen v určeném místě a ne po celém bytě
– náš partnerský život a sex s narozením dítěte nezaznamená změnu, naopak, bude vše bude s dítětem ještě jiskřivější 😉

Pokračovat můžete svým komentářem na Instagramu nebo Facebooku 🙂

Článek Moje dítě nikdy se nejdříve objevil na Náročné dítě.

Dítě nejedlík je nejčastěji dítě, které má oblíbených jen pár potravin, jí ve velmi malém množství, a není možné ho nijak namotivovat k tomu, aby dalo do pusy i něco jiného a jedlo více.
Jako podklad pro tuto trilogii jsem vytvořila dotazník. Odpovědělo 209 respondentů, což považuji za skvělý výsledek (původně by mi stačilo 50 lidí). A 209 rodin nejedlíků na jednom místě, to je perfektní!
První díl o tom, jak to mají rodiče, si přečtěte tady>>>.
Druhý díl o tom, jak to má dítě a proč se to možná děje, zde>>>.
Obávám se, že tento díl bude o dost slabší než předchozí dva (které tímto doporučuju přečíst), jednak proto, že mě stojí hodně úsilí dotahovat věci do konce, druhak proto, že téma je to obsáhlé a už tak se bojím, že přetahujeme mez udržení vaši pozornosti.

Nyní nás tedy čeká pohled okolí. Ten bývá pro většinu rodin bolestný. Sice se nedá říct, že náročné dítě = dítě nejedlík, protože jsou náročné děti, co baští dobře, a naopak, děti, které jsou ,,normální“ a přitom nejedlíci. Každopádně to, jak nás rodiče (ať už nejedlíka nebo náročného dítěte) vnímá okolí, je velice podobné (a pro nás palčivé).

Většinou okolí:
– má za to, že je to naše chyba
– myslí si, že jim by se to nedělo, protože by to udělali jinak
– jsou přesvědčeni, že si za to můžeme svým stylem rodičovství sami
– nechápou, proč to tak hrotíme a situaci bagatelizují
– někteří lidé v okolí jsou chápající, podporující (děkujeme!)
– někteří o tom, co nás trápí a co řešíme, netuší.

V dotazníku byla na toto otázka č. 8:

Když se můj syn od babičky dozvěděl, že chudáci děti v Africe nemají co jíst, tak pak nadšeně několik dní nemluvil o ničem jiném a plánoval, jak se do Afriky odstěhovat, aby taky nemusel nic jíst.

Začneme od nejhoršího. Varianta odpovědi ,,Okolí si myslí, že je to naše chyba, chyba našeho přístupu, věděli ,,vše nejlíp“ a byli jsme osočování např. za to, že máme být na dítě přísnější“ je bohužel nejčastější odpověď. Připočteme-li k tomu ještě žlutou variantu ,,Okolí se snažilo pomoci, radili, ale bohužel to pro nás nebylo podporující.“ Jsme už na 50 % odovědí. Vlídný přístup okolí se počítá na cca 41%. Jeví se to fifty fifty vyrovnaně. Často to bylo zmiňováno i ve slovním hodnocení, že jedna část rodiny je podporující a respektující, druhá část rodiny je nekompromisní a tvrdá ve svém úsudku. Co dalšího tato otázka potvrzuje (zelená varianta) je to, že s tím nejde nic dělat – prostě když dítě nechce jíst, tak jíst nebude (viz II. díl) ať už se stavíte na hlavu nebo ne.

Okolí je vlídné, ale myslí si, že oni by to zvládli lépe, a pak jsou překvapení, že je to tak, jak jsme řikali my.

Rodina byla chápající, lékaři stresovali kvůli každému gramu.

A jsme u otázky týkající se lékařů.

Těší mě, že víc než pětina respondentů má ve svém pediatrovi podporu. Že by se blýskalo na lepší časy? 😉
Desetina odpovídajících dostává u pediatra kapky (au!) a dvě třetiny respondentů to se svým pediatrem neřeší. Tomu rozumím.

Za sebe totiž můžu říct, že já toto téma u naší skvělé pediatričky také sama neotevřela. Když v tom člověk žije a nějak se snaží s tím naučit chodit, tak se asi dobrovolně nechce pouštět do stresujících debat, když už takhle je každý den stresující. Navíc jsem si říkala: ,,Co by mi asi mohla doporučit více, než to, co dělám, nebo co jsem už zkusila?“ Jak je psáno v I.díle, rodiče nejedlíka nejsou blbí, zkouší opravdu všechno možné a když nefunguje nic, tak pediatr bez kouzelné hůlky už nijak nepomůže.

Navíc většinou když se vytasíme na lékaře s nějakými obavami a nedejbože se začne řešit, že dítě nezapadá do tabulek, nakládáme si na sebe jako bonus další stres. A to udělá jen sebemrskačský blázen, že ano. Bohužel i takové zprávy, kdy pediatr příliš důvěřuje tabulkám a dítě ,,nevidí“ od respondentů přišly. Rodiče pak dostanou žádanku na různá vyšetření (která většinou potvrdí, že je dítě v naprostém pořádku – viz II. díl jak to má dítě), vyfasují žádanky k výživovým poradkyním nebo do ozdravoven. Což je prostě ve většině případů absurdní a zbytečné.

Nedávno jsem si psala s jednou maminkou, jejíž nejedlík váží ve 3 letech věku ,,pouze“ 12 kg a paní pediatrička to velice řešila, že je to málo. Schválně jsem se podívala do naší průkazky a náš nejedlík měl ve 3 letech na prohlídce zápis 12,5 kg 😀 a u nás to ,,prošlo“ bez komentáře. Asi jiný kraj, jiný mrav.

Zdravý týden ve škole je pro mě noční můra. Děti mají mít zdravé a výživné svačinky a ukazují si je s paní učitelkou. Divím se, že u nás ještě nebyla sociálka. Pak dělali ve škole ovocný salát. Tak strašně se ten můj nejedlík bál, že ho bude muset ochutnat, že jsem ho radši nechala doma.

(Pozn.: Nesuďte, nebuďte přesně to okolí, co si myslí, že by to vyřešilo jinak a lépe…)

Když jsme u toho jiného kraje a jiných mravů, připomíná mi to knížku Francouzské děti jedí všechno.

Asi ji znáte, dost možná jste ji také četli. Já ji asi někomu půjčila (nebo jsem ji možná vyhodila oknem), tak fotku nemám. Každopádně je to další věc, co rodiče nejedlíka ještě více potupí. Zajímala by mě jedna věc – jak to dělají francouzští rodiče nejedlíka? Protože věřím, že i ve Francii se rodí jak náročné děti, tak děti nejedlíci. Pokud máte někdo takové francouzské přátele, budu ráda, když mi v rámci mého minivýzkumu napíšete. Děkuji. Jo a tuhle knížku, pokud jste rodiče nejedlíka a ještě jste ji nečetli, tak ji ani nečtěte.

Pojďme dál na poslední otázku 15.

Toto je snad jediná otázka, jejíž responze mě výrazně překvapily. Sice se potvrdilo, že více z nás ve svém okolí žádného podobného nejedlíka nezná, ale nebyl to tak velký rozdíl, jaký jsem očekávala. Já jsem nikoho takového, kdo by to měl tolik jako náš Eliáš neznala, takže jsem si připadala těch X let jako debil sama. Moje smůla 🙂

Závěrem pro okolí

Pokud to čtete někdo, kdo jste ,,okolí“ a ne přímo rodič, tak prosím vás, víte, co je nejlepší, co můžete udělat? Říct:

Vím, že děláš maximum, co je v Tvých silách. Vidím, jak Tě to trápí a mrzí mě, že přímo s tím nejedením nemůžu nijak pomoci. Pokud můžu ale něco udělat pro Tebe, jsem tu! Věřím s Tebou, že to jednou bude dobrý. Vyroste z toho. A do té doby to prostě nějak vydržíme.

V žádném případě neříkejte věty typu:
– A zkusila jsi mu dát…?
– A zkusila jsi to rozmixovat? Zkusila jsi mu dát velké/malé kousky? Ať jí sám?
– Povařila jsi to? Zkusila jsi to syrové?
– Má to oslazené, aby mu to chutnalo?
– Musíš to udělat takhle!
– bla bla bla, ano, zkusili jsme vše, většinou několikrát.
Takové řeči nás ve vašich očích velice oslabují. Je to vyjádření vašich pochyb o tom, jak to děláme, akorát je to zabalené do rad.
My nepotřebujeme radu. My potřebujeme soucit, podporu plynoucí z toho, že jste s námi na stejném břehu řeky a společné vidění světla na konci tunelu (který může trvat i 9 let):

Velmi se to zlepšilo, když jsem přestala řešit, že je dítě nejedlík. Teď v 9 letech už jí vše.

Závěrem trilogie

– Užívejte si co je, ne to, co není. Pokud jí aspoň jeden druh ovoce, paráda! Je stále mnoho z nás, kteří se nemůžou radovat ani z tohoto.
– Nevydírat. Neříkat nejedlíkovi věty typu: ,,Ukaž babičce, jak to zbaštíš,“ a taky ,,když to nedojíš, nevyrosteš a zůstaneš malej“, atd. Vše se dá vysvětlit bez zastrašování, vydírání. Tohle je spíš zpráva pro okolní členy směčky, než přímo na rodiče nejedlíka, protože ti to pravděpodobně neříkají…
– Nesnažit se, ať jí víc, ať jí lépe. Prostě ,,jen“ nabízet.
– Začít vařit také to, co máme rádi my. Často se totiž tak moc přizpůsobujeme, až jsme na tom sami biti. Udělejte to tak, ať je pro vás osobně jídlo zase radost.
– Nežít od jídla k jídlu. Vystupte z toho zatraceného kolotoče.
– Pokud má dítě méně než 3 roky a/nebo ještě je kojené, tak se okamžitě přestaňte stresovat, protože to děláte zbytečně. Pardon, ale je to tak. Kéž by to někdo tehdy řekl mně… Můžou růst zuby, dítě se zběsilou rychlostí vyvíjí, tak mu nenakládejme ještě navrch.
– S klidem ustupujte. Na nastavení hranic není jen jedna šance.
– Chce jíst jen svá oblíbená jídla? Tak mu je dopřávejte. Mně se osvědčilo, že se toho aspoň rychleji přejí a chce pak sám změnu.

Dejte tomu čas.

Běžte řešit něco jiného. Třeba plevel na zahrádce, nebo tak něco 😉

Děkuji za přízeň a podporu, moc děkuji za součinnost s dotazníkem a mějte se krásně!

S úctou, Eliška.

Pokud k tomu cokoliv máte, napište mi, třeba komentář na FB nebo na Instagramu (obojí @narocnedite.cz).

Článek Dítě nejedlík III. se nejdříve objevil na Náročné dítě.