Normální dítě
,,Normální“ dítě řve jen ve chvílích, kdy k tomu má důvod. Problém je v tom, že rodič ten důvod nemusí vidět přestože ho (byť nevědomě) způsobuje.
Dítě jen přirozeně reaguje na to, jak k němu rodič mluví a jak ho vnímá. Rodiče musí upravit své chápání světa dítěte. Na to je výborná Nevýchova nebo Krkavčí matka. Oba tyto příklady reprezentují přístup, kdy:
- tolik nehrotíte své dítě (méně pravidel, méně obsakování,..)
- dáváte mu víc volnosti pro vlastní prožívání
- ale zároveň to neznamená, že by vám dítě rostlo přes hlavu, protože dodržujete pravidla.
Jasně, že je jednodušší být autoritativní, než vynaložit trpělivost, hravost a mozkové závity k předejití sporů.
Dítě říká:
Maminko, tatínku, vždycky, když pláču, protestuju proti něčemu, co jste z mého světa nepochopili. Stačilo by málo, abyste viděli, o co mi jde a já nemusel plakat. Já jsem v pořádku, to vy prosím změňte svůj přístup ke mně. Nedodržujte tolik pravidel. Buďte více uvolnění a otevření. Pomůže to nám oběma.
Závěr: Rodiče můžou správnou komunikací a přístupem k dítěti ovlivnit to, jestli se bude dítě vztekat nebo plakat. Jejich úkolem je pracovat sami na sobě, aby změnili svůj styl rodičovství a porozuměli tomu, jak v tuto chvíli vnímá svět jejich dítě.
Náročné dítě
Oproti tomu ,,náročné“ dítě vykazuje rysy, které nelze ovlivnit změnou rodičovského přístupu. Nelze změnit jeho citlivost. Nelze ho naučit pochopit například to, že být u babičky na hlídání je v pořádku. Není zralé na to ustát separaci bez celou-dobu-trvajícího frustrujícího záchvatu. Rodiče se v takovém případě můžou snažit sebevíc, zkoušet všechno a cokoliv, ale dítě bude stejně citlivé, neodložitelné, nespavé a nepředvídatelné i nadále.
Dítě říká:
Maminko, tatínku, jsem teď sice hodně ukňouraný, uplakaný, vzteklý, věčně nespokojený a chci být jen u vás v náruči, ale to bude dobrý. Já to teď tak prostě potřebuju a neumím to změnit. Vy to také změnit nemůžete. Jen to teď prosím vydržte. Můžete dělat jen to, že budete nadále maximálně vlídní. Nebojte se, že mě rozmazlíte. A i když budu nadále největší uřvánek a protiva, je to mou citlivou duší, která se pomalu, svým tempem, probouzí k životu.
Závěr: Rodiče neovlivní vlastnosti dítěte, které jsou apriori nastavené na vysokou citlivost, nesnášenlivost a extrémní výkyvy nálad. Takové dítě potřebuje vědět, že budou všechny jeho potřeby uspokojeny. Úkolem rodičů je pracovat na tom, aby se dítě naučilo s takovými svými vlastnostmi zacházet jako se svou výhodou.
Je to srozumitelné? 🙂
