1. Protože je dítě z 90 % dne nespokojené.
    – Neberte si to osobně. Vy jste pro ně znakem bezpečí a bezpodmínečné lásky. S vámi se chová uvolněně. To, že ,,uvolněně” vypadá jako ,,nesnáším vás a celý svět taky”, přejde, jakmile se v tom naučí chodit. Resp. vy ho to naučíte.
  2. Protože rodič necítí vřelost a radost, jaká se většinou od dětí očekává.
    – Chtěli byste se se svým miminkem láskyplně mazlit a smát se na něj jak z reklamy na pemprsky? Ale ono to nejde, protože furt jenom řve a vy už z toho máte hlavu jak hydrometeorologický balon? Nevadí. Mazlení přijde později (slibuju). Teď buďte jen chápající rodič, na blízku svému dítěti.

3. Protože okolí všechny nespokojené děti škatulkuje do jednoduchého systému “klidná matka = klidné dítě” ovšem bez vlastní přímé zkušenosti s náročným dítětem.

A to je pochopitelné, že vás to štve. Protože:

Nabourávají dvě věci: První – vy máte na vlastní kůži vyzkoušeno, že na náročné děti tato rovnice neplatí. Druhá – dávají vám tím najevo, že když nemáte klidné dítě, znamená to automaticky, že je to vámi, že je to vaše chyba.

Jinými slovy:

Něco děláš špatně. Musíš se uklidnit, protože jinak se tvé dítě také nemůže cítit v pohodě.

Bohužel (nebo spíš bohudík?) nemají naši zkušenost. Každý uzná, že je rozdíl mít dítě, které je přirozeně veselé a miluje svět, oproti dítěti, u kterého je každou chvíli něco špatně a vy musíte vydržet mnohonásobně více stížností a reklamací denně. Tisíckrát nic umořilo krávu…

4. Protože nikdo nevidí, jak ve vás postupem času rostou pocity viny a nepokory do obřích rozměrů.
– Cítíte vinu za to, jak se vaše dítě projevuje? Sžírá vás mimo jiné pocit nepokory? Vždyť tolik párů se snaží o miminko… Obviňujete se z toho, jakou máte doma vypjatou atmosféru? Že jste neustále vyčerpaní? Že se neradujete z rodičovství a života?

Není se čemu divit. Mít náročné miminko (dítě) nás nutí sahat si na naše dno a přímo do centra našich stínů.

Fungovat každý den na hranici svých možností a po tak dlouhou dobu je likvidační.

Pocity frustrace a bezmoci jsou tedy přirozeně na místě. Pokud to cítíte stejně, jsem ráda, že jste tu. 🙂

5. Protože jen málo lidí to má podobně.
– Připadáte si v tom ztracení a sami? Výzkum z roku 1956 uvádí, že náročných dětí je cca 10 %. Máte tedy kolem sebe většinu přátel a rodiny, kteří takové dítě pravděpodobně na vlastní kůži nezažili, a tak si ani nedovedou představit, jaké to je. Nemůžeme se na ně za to zlobit. To, co můžeme udělat je, že si přímo řekneme o to, jak konkrétně nám můžou pomoci.


Zajímá vás tento výzkum více?
Čtěte:

Vědci vzali 141 dětí ve věku od narození po základku. Sledovali osobnostní rysy a hodnotili těchto 9 prvků:

  1. Úroveň motorické aktivity
  2. Pravidelnost fungování (jídlo, spánek, bdění)
  3. Reakce na nové objekty a lidi
  4. Přizpůsobivost změnám v prostředí
  5. Citlivost na podněty
  6. Intenzita reakcí
  7. Obecná nálada nebo dispozice
  8. Jak je dítě vyrušitelné od aktuální činnosti
  9. Úroveň vytrvalosti během prováděné činnosti

Přišli na to, že každé dítě spadá do jedné ze tří škatulek:

  •  snadné dítě
  • náročné dítě
  • dítě, které mu chvíli trvá, než se ,,rozehřeje“

Ohledně náročných dětí vědci uvádí:

,,Byly nalezeny další souhry charakteristik, které popisují náročné děti. Tyto děti jsou nepravidelné v tělesných funkcích, zpravidla jsou intenzivní ve svých reakcích, mají tendenci odmítat nové podněty, pomalu se přizpůsobují změnám a obecně mají negativní náladu. Jako kojenci se často nepravidelně krmí a spí, přijímají nové potraviny pomalu, trvá dlouhou dobu, než se přizpůsobí novým rutinám nebo činnostem a mají sklon hodně plakat. Jejich pláč a jejich smích jsou typicky hlasité. Frustrace je obvykle posílá do násilného záchvatu. Tyto děti samozřejmě zkoušejí své rodiče a vyžadují vysokou míru konzistence a tolerance v rámci výchovy. Bylo tomu tak u asi 10 % dětí v našem vzorku.”

Jinými slovy, 90 % lidí nemá přímou zkušenost s dítětem, kterého ,,frustrace obvykle posílá do násilného záchvatu.“

Většina z těchto 90 % rodičů si myslí, že projevy našeho dítěte jsou výsledkem toho, jak k němu přistupujeme. Je zde zmíněn i hezký návod – ,, (děti) vyžadují vysokou míru konzistence a tolerance v rámci výchovy.“ Konzistence – bezespornost. Být bez sporu a být maximálně tolerantní. To je to, oč tu běží a návod, jak přežít.

Jen takový malý dodatek k zamyšlení – stejně tak ani rodiče těch klidných a usměvavých dětí nemůžou přímo za to, že jsou jejich děti klidné a usměvavé… 😉


Co pro Vás mám ve svém šuplíku?

Moje e-booky. Druhý lepší než první. A třetí na cestě.