Dítě nejedlík III.

Máme tu závěr trilogie nejedlíka. Řekneme si poslední zmiňovaný pohled, a to jak to vidí okolí. A doufám, že se mi povede vše na konci nějak kulantně shrnout a uzavřít.

Dítě nejedlík je nejčastěji dítě, které má oblíbených jen pár potravin, jí ve velmi malém množství, a není možné ho nijak namotivovat k tomu, aby dalo do pusy i něco jiného a jedlo více.
Jako podklad pro tuto trilogii jsem vytvořila dotazník. Odpovědělo 209 respondentů, což považuji za skvělý výsledek (původně by mi stačilo 50 lidí). A 209 rodin nejedlíků na jednom místě, to je perfektní!
První díl o tom, jak to mají rodiče, si přečtěte tady>>>.
Druhý díl o tom, jak to má dítě a proč se to možná děje, zde>>>.
Obávám se, že tento díl bude o dost slabší než předchozí dva (které tímto doporučuju přečíst), jednak proto, že mě stojí hodně úsilí dotahovat věci do konce, druhak proto, že téma je to obsáhlé a už tak se bojím, že přetahujeme mez udržení vaši pozornosti.

Nyní nás tedy čeká pohled okolí. Ten bývá pro většinu rodin bolestný. Sice se nedá říct, že náročné dítě = dítě nejedlík, protože jsou náročné děti, co baští dobře, a naopak, děti, které jsou ,,normální“ a přitom nejedlíci. Každopádně to, jak nás rodiče (ať už nejedlíka nebo náročného dítěte) vnímá okolí, je velice podobné (a pro nás palčivé).

Většinou okolí:
– má za to, že je to naše chyba
– myslí si, že jim by se to nedělo, protože by to udělali jinak
– jsou přesvědčeni, že si za to můžeme svým stylem rodičovství sami
– nechápou, proč to tak hrotíme a situaci bagatelizují
– někteří lidé v okolí jsou chápající, podporující (děkujeme!)
– někteří o tom, co nás trápí a co řešíme, netuší.

V dotazníku byla na toto otázka č. 8:

Když se můj syn od babičky dozvěděl, že chudáci děti v Africe nemají co jíst, tak pak nadšeně několik dní nemluvil o ničem jiném a plánoval, jak se do Afriky odstěhovat, aby taky nemusel nic jíst.

Začneme od nejhoršího. Varianta odpovědi ,,Okolí si myslí, že je to naše chyba, chyba našeho přístupu, věděli ,,vše nejlíp“ a byli jsme osočování např. za to, že máme být na dítě přísnější“ je bohužel nejčastější odpověď. Připočteme-li k tomu ještě žlutou variantu ,,Okolí se snažilo pomoci, radili, ale bohužel to pro nás nebylo podporující.“ Jsme už na 50 % odovědí. Vlídný přístup okolí se počítá na cca 41%. Jeví se to fifty fifty vyrovnaně. Často to bylo zmiňováno i ve slovním hodnocení, že jedna část rodiny je podporující a respektující, druhá část rodiny je nekompromisní a tvrdá ve svém úsudku. Co dalšího tato otázka potvrzuje (zelená varianta) je to, že s tím nejde nic dělat – prostě když dítě nechce jíst, tak jíst nebude (viz II. díl) ať už se stavíte na hlavu nebo ne.

Okolí je vlídné, ale myslí si, že oni by to zvládli lépe, a pak jsou překvapení, že je to tak, jak jsme řikali my.

Rodina byla chápající, lékaři stresovali kvůli každému gramu.

A jsme u otázky týkající se lékařů.

Těší mě, že víc než pětina respondentů má ve svém pediatrovi podporu. Že by se blýskalo na lepší časy? 😉
Desetina odpovídajících dostává u pediatra kapky (au!) a dvě třetiny respondentů to se svým pediatrem neřeší. Tomu rozumím.

Za sebe totiž můžu říct, že já toto téma u naší skvělé pediatričky také sama neotevřela. Když v tom člověk žije a nějak se snaží s tím naučit chodit, tak se asi dobrovolně nechce pouštět do stresujících debat, když už takhle je každý den stresující. Navíc jsem si říkala: ,,Co by mi asi mohla doporučit více, než to, co dělám, nebo co jsem už zkusila?“ Jak je psáno v I.díle, rodiče nejedlíka nejsou blbí, zkouší opravdu všechno možné a když nefunguje nic, tak pediatr bez kouzelné hůlky už nijak nepomůže.

Navíc většinou když se vytasíme na lékaře s nějakými obavami a nedejbože se začne řešit, že dítě nezapadá do tabulek, nakládáme si na sebe jako bonus další stres. A to udělá jen sebemrskačský blázen, že ano. Bohužel i takové zprávy, kdy pediatr příliš důvěřuje tabulkám a dítě ,,nevidí“ od respondentů přišly. Rodiče pak dostanou žádanku na různá vyšetření (která většinou potvrdí, že je dítě v naprostém pořádku – viz II. díl jak to má dítě), vyfasují žádanky k výživovým poradkyním nebo do ozdravoven. Což je prostě ve většině případů absurdní a zbytečné.

Nedávno jsem si psala s jednou maminkou, jejíž nejedlík váží ve 3 letech věku ,,pouze“ 12 kg a paní pediatrička to velice řešila, že je to málo. Schválně jsem se podívala do naší průkazky a náš nejedlík měl ve 3 letech na prohlídce zápis 12,5 kg 😀 a u nás to ,,prošlo“ bez komentáře. Asi jiný kraj, jiný mrav.

Zdravý týden ve škole je pro mě noční můra. Děti mají mít zdravé a výživné svačinky a ukazují si je s paní učitelkou. Divím se, že u nás ještě nebyla sociálka. Pak dělali ve škole ovocný salát. Tak strašně se ten můj nejedlík bál, že ho bude muset ochutnat, že jsem ho radši nechala doma.

(Pozn.: Nesuďte, nebuďte přesně to okolí, co si myslí, že by to vyřešilo jinak a lépe…)

Když jsme u toho jiného kraje a jiných mravů, připomíná mi to knížku Francouzské děti jedí všechno.

Zdroj

Asi ji znáte, dost možná jste ji také četli. Já ji asi někomu půjčila (nebo jsem ji možná vyhodila oknem), tak fotku nemám. Každopádně je to další věc, co rodiče nejedlíka ještě více potupí. Zajímala by mě jedna věc – jak to dělají francouzští rodiče nejedlíka? Protože věřím, že i ve Francii se rodí jak náročné děti, tak děti nejedlíci. Pokud máte někdo takové francouzské přátele, budu ráda, když mi v rámci mého minivýzkumu napíšete. Děkuji. Jo a tuhle knížku, pokud jste rodiče nejedlíka a ještě jste ji nečetli, tak ji ani nečtěte.

Pojďme dál na poslední otázku 15.

Toto je snad jediná otázka, jejíž responze mě výrazně překvapily. Sice se potvrdilo, že více z nás ve svém okolí žádného podobného nejedlíka nezná, ale nebyl to tak velký rozdíl, jaký jsem očekávala. Já jsem nikoho takového, kdo by to měl tolik jako náš Eliáš neznala, takže jsem si připadala těch X let jako debil sama. Moje smůla 🙂

Závěrem pro okolí

Pokud to čtete někdo, kdo jste ,,okolí“ a ne přímo rodič, tak prosím vás, víte, co je nejlepší, co můžete udělat? Říct:

Vím, že děláš maximum, co je v Tvých silách. Vidím, jak Tě to trápí a mrzí mě, že přímo s tím nejedením nemůžu nijak pomoci. Pokud můžu ale něco udělat pro Tebe, jsem tu! Věřím s Tebou, že to jednou bude dobrý. Vyroste z toho. A do té doby to prostě nějak vydržíme.

V žádném případě neříkejte věty typu:
– A zkusila jsi mu dát…?
– A zkusila jsi to rozmixovat? Zkusila jsi mu dát velké/malé kousky? Ať jí sám?
– Povařila jsi to? Zkusila jsi to syrové?
– Má to oslazené, aby mu to chutnalo?
– Musíš to udělat takhle!
– bla bla bla, ano, zkusili jsme vše, většinou několikrát.
Takové řeči nás ve vašich očích velice oslabují. Je to vyjádření vašich pochyb o tom, jak to děláme, akorát je to zabalené do rad.
My nepotřebujeme radu. My potřebujeme soucit, podporu plynoucí z toho, že jste s námi na stejném břehu řeky a společné vidění světla na konci tunelu (který může trvat i 9 let):

Velmi se to zlepšilo, když jsem přestala řešit, že je dítě nejedlík. Teď v 9 letech už jí vše.

Závěrem trilogie

– Užívejte si co je, ne to, co není. Pokud jí aspoň jeden druh ovoce, paráda! Je stále mnoho z nás, kteří se nemůžou radovat ani z tohoto.
– Nevydírat. Neříkat nejedlíkovi věty typu: ,,Ukaž babičce, jak to zbaštíš,“ a taky ,,když to nedojíš, nevyrosteš a zůstaneš malej“, atd. Vše se dá vysvětlit bez zastrašování, vydírání. Tohle je spíš zpráva pro okolní členy směčky, než přímo na rodiče nejedlíka, protože ti to pravděpodobně neříkají…
– Nesnažit se, ať jí víc, ať jí lépe. Prostě ,,jen“ nabízet.
– Začít vařit také to, co máme rádi my. Často se totiž tak moc přizpůsobujeme, až jsme na tom sami biti. Udělejte to tak, ať je pro vás osobně jídlo zase radost.
– Nežít od jídla k jídlu. Vystupte z toho zatraceného kolotoče.
– Pokud má dítě méně než 3 roky a/nebo ještě je kojené, tak se okamžitě přestaňte stresovat, protože to děláte zbytečně. Pardon, ale je to tak. Kéž by to někdo tehdy řekl mně… Můžou růst zuby, dítě se zběsilou rychlostí vyvíjí, tak mu nenakládejme ještě navrch.
– S klidem ustupujte. Na nastavení hranic není jen jedna šance.
– Chce jíst jen svá oblíbená jídla? Tak mu je dopřávejte. Mně se osvědčilo, že se toho aspoň rychleji přejí a chce pak sám změnu.

Dejte tomu čas.

Běžte řešit něco jiného. Třeba plevel na zahrádce, nebo tak něco 😉

Děkuji za přízeň a podporu, moc děkuji za součinnost s dotazníkem a mějte se krásně!

S úctou, Eliška.

Pokud k tomu cokoliv máte, napište mi, třeba komentář na FB nebo na Instagramu (obojí @narocnedite.cz).

Tagy:

Co pro Vás mám ve svém šuplíku?

2 ebooky. Druhý lepší než první.

5 pokladů, které ze sebe vydolujete

13 hlavních otázek a rad, jak přežít

Komentáře