Známe to všichni. Uvědomujeme si, že řveme na děti a přitom tak strašně nechceme, aby se to dělo. Kdyby nám místo řevu šly z pusy kytky, bylo by lépe…
Co s tím?
Předně jsou rozdíly v tom, zda jsme:
– unavení/vyspaní
– najedení/hladoví
– nic nemusíme/máme toho až nad hlavu
– jsme (relativně) v pohodě/něco nás žere
– nastavení naší osobnosti cholerici/flegmatici.
– zda má dítě nějaké svoje ,,období“, co už nám připadá, že trvá ,,dlouho“…
– zda jsme měli alespoň trochu času na svojí vlastní seberealizaci, tzv. Můj malý ostrůvek radosti.
Toto jsou proměnné. Takže, pokud jsme nevyspalé (já vím…) a nedejbože ještě hladové, něco nás hněte a už dlouho nebyla vana s knížkou, nebo cvičení či jiný koníček, NENÍ SE ČEMU DIVIT (zopakujme si to – není se čemu divit!), že se z nás v určitou chvíli stane saň. Tak to prostě je a bude, dokud se nezaměříme na to, abychom co nejvíc spaly (i za cenu toho, že přijdeme pár dní v řadě o večerní klid), abychom dobře jedly, naštvání na někoho házely za hlavu a řešily jen sebe. A tvořily si Svůj malý ostrůvek radosti každý den.
Je to cesta. Taková věc se nezmění přes noc. Jedině velmi silným rozhodnutím a snahou z vůle. Většinou to trvá rok(y).
Pokud už se ale schyluje k řevu a nejde to ovládnout, i to je v pořádku.
Nejsme roboti.
Co pomáhá, aby aspoň ten řev nebyl přímo směrovaný na děti?
(sesbíráno z nasátých příběhů a z diskuzí na internetu)
– na úplném začátku může ještě pomoci z hluboka a hlasitě dýchat, aby emoce ,,nekumulovala“ a mohla se rozvolnit. Třást se a setřást to ze sebe. Dupat. Pokud už to nejde a saň je probuzená, tak můžeme >
– vrčet, hrčet sobě pod fousy, idálně prchnout do jiné místnosti, pustit to prostě ze sebe ven do éteru, ale ne tak, aby bylo příjemcem dítě
– zařvat a mlátit do polštáře, do plyšáka, do matrace.
– kopat do zdi a do dvěří. Ale nedoporučuju. Do zdi to asi bolí a ve dvěřích máme od té doby díru.
– házet věcma.
Vidět, jak se vztek manifestuje do lví silou vrhnutého a letícího prádelního koše, který se na konci své cesty rozfláká o zem, je tak uvolňující, ba že přízemní…
Pokud nechcete mít rozbité věci, házejte a točte peřinama a dekama. Ty tu energii zvládnou utlumit. Já už mám na kontě jednu vzteky vrhnutou misku, 1 křupnutý koš s prádlem a 1 rozflákaný dezertní talířek. Z důvodu zvyšujícího se počtu dětí kolem mých nohou radši přejdu na ty deky.
– vzít vysavač a hučet s vysavačem (jako bonus vyluxujete koberec, bingo)
– zařvat do otvoru trouby, do bubnu pračky, do záchodu, na sebe do zrcadla (děsivý?), z okna (výborný!) nebo na někoho v televizi (perfektně účinné! doporučuju užít si to jako divadelní herečka s veškerou grácií)
– pod fousy se sprostě vynadávat, např.: ,,prdel prdel PRDEL!!!!“ a dát do toho tu emoci! Mimochodem, tohle mě naučila kamaráda a je to skvělý! Jen jsem si to trošičku upravila na KURVA DOPRDELE SERU NA TO VOLE! Uf.. pardon 🙂 jojo, jsem princezna vole
Mimo toto všechno výše je fajn se před probuzením saně zastavit, jako kdybyste zastavily čas. A podívat se na tu situaci z nadhledu:
– ,,Opravdu je tohle věc, kvůli které by mělo smysl se i za 20 let rozčílit?“ Resp. když se teď rozčílím, co si o té situaci budu říkat za 20 let?
– ,,Lze situaci přetočit v hru a radost ze života?“
– ,,Proč mě to vytočilo? Jsem unavená, hladová, zpruzená? Ok, pak bych ale neměla dělat to, co teď dělám a měla bych si dát totální pohov.“
– ,,Něco ze mě musí ven, co je to skutečné jádro pudla?“ často jsme totiž naštvané na někoho úplně jiného (na sebe, na partnera, na koronakrizi atd.) a situace nás ke vzteku sveze jak na klouzačce. Zkrátka dojít doptáváním sebe sama k tomu, proč nejsme vyklidněné a jakmile to objevíme, pracujme s tím.
Pokud si můžete vztek ,,schovat na až pak“, je dobré:
– naklepávat řízky
– šťouchat bramborovou kaši
– házet skleněné lahve do recyklačního kontejneru
– sešlapávání plechovek a pet lahví s razancí
– kynuté těsto
– běh, házení šišek
– křik v bazénu pod vodou
– atd. Co máte vy? Napište, doplním 😉
Toto všecho se dá dělat i jako prevence. Jako terapie.
Pokud nám s vlastním řevem a vztekem není dobře, je fajn na situacích pracovat. Což víte a děláte. Hlavně, děti za to fakt nemůžou. Je to naše osobní věc. Emoce jsou fajn, netřeba se za ně trestat přehnanými výčitkami. Jak bylo řečeno, nejsme roboti a i pro děti je takový maminčin výbuch užitečný učební materiál.
Přeju nám všem, ať je nám dobře a z pusy nám kvetou květiny 😀
—
Pokud si chcete přečíst článek plný sesbíraných tipů čtenářek webu o tom Jak dobíjet energii, klidněte SEM>>>
