Z čiré zoufalosti a naprostého, téměř trvalého vyčerpání jsem si nedovedla představit, že v tom fyzicky a především psychicky náročném zápřahu najdu prostor pro další činnost, nebo dokonce snad péči o další dítě.
A tak jsem dva roky s lítostí říkala, že Eliáš bude jedináček.
Leč časy se mění a my v nich. Co pro mě bylo hybatelem k takové změně?
- Chtěla jsem nemít jedináčka. Ze zkušenosti i z přesvědčení cítím, že je fajn mít sourozence.
- Chtěla jsem to stihnout do 3 let věku, aby byli opravdu sou-rozenci. (+ dva roky než druhý vyroste, to už je prvnímu 5 let..)
- Říkala jsem si, že to prostě nějak dám. (Dáme.)
- Promítla jsem si, co nejhoršího se může stát. A věděla jsem tak, že vždycky budu mít sílu si poradit, nebo si o pomoc říct.
- Ze studijních důvodů jsem si přála zjistit, jestli i druhé dítě bude takový poděs. 🙂
- A z hloubi duše jsem si přála, aby to bylo ,,miminko za odměnu“…
- A nakonec jsem měla zážitek podobný Výměně manželek, který mi jasně ukázal, jak krásně Eliáška přes to všechno vedeme (nebo možná právě proto), jaké mu tvoříme hezké dětství a interaktivní, milující prostředí a vyslovila jsem nabídku poskytnout to ještě další příchozí dušičce.
- Tušila jsem, že pro Eliáše bude jedině dobře, když bude mít po boku sourozence a nebude jen sám dítě mezi námi dvěma dospělými. Když bude zažívat vše, co ze sourozeneckého a rodinného sžití vyplývá.
- I proto jsem ráda, že jsou to dva kluci.
To, že se dřív narodí ten náročnější, je požehnání. Nedovedu si s klidným srdcem představit, jak by to bylo, kdyby se mi narodilo první ,,miminko za odměnu“ a jako druhé by přišlo ,,náročné dítě“. Ale z povídání s vámi vím, že se to děje. A také vím, že se to vždycky nějak zvládne!
Takže – je to na vás. Netlačte na sebe. Ono to třeba časem přijde samo.
Držím palce, ať tak, či tak.
Edit r.2020: V červenci se nám narodilo třetí dítě, holčička Marla. Díky Bohu za ni.
