Děti jsou jako semínka.
Semínko, ať je kdekoliv v půdě, dělá vše co může pro to, aby se vyvíjelo dle svého přirozeného předurčení. Zhatit či podpořit jeho snahu může prostředí a další vlivy. Nicméně to, kdy a jestli vykvete žlutě nebo růžově, se ovlivnit nedá.
,,Maminko, už přestávám mít trpělivost a moje tělíčko se cítí unavené. Chci jít spinkat. A budeme se dlouho tulit, prosím?” To mi dnes večer řekl starší syn (ten náročný), když jsme spolu teď před spaním ještě pekli perníčky na zítřejší svačinu. A já si uvědomila, jak ohromný kus práce na sobě dělám nejen já, ale hlavně on! Umět takhle dokonale pojmenovat, co cítí, to je tak krásné zadostiučinění! Takže, milé maminečky, i když máme často pocit, že selháváme a vidíme, že v jiných rodinách věci fungují snáz, vězme, že ta energie, kterou do všeho celé dny vkládáme, se neztrácí. Je to tam! 🙂
Ostatně, i ten lopuch, konvalinka či leknín rostou z bahna…
