Náš příběh začal, když jsme přišli z porodnice. Malý P. se stal neodložitelným. Neustále plakal. Přes den jsem nebyla schopná udělat téměř nic, měla jsem volnější ruce pouze když spal. Bylo neodhadnutelné, jak dlouho bude doma spát, a tak jedinou záchranou byla odpolední procházka – kočárek.
Připadala jsem si totálně neschopná – jako matka i manželka. Naprostý debakl. Nepostarám se o syna, manžela ani domácnost. Nedělám nic, ale padám na hubu…
Poslouchala jsem, že musím být co nejvíc vklidu, jinak to na malýho přenáším…
Pak taky poučka všech nejzkušenějších: „Nech ho uřvat,“ vůbec NIKDY nefungovala..
Vzhledem k tomu, že jsem nemohla kojit (za což jsem se cítila mizerně), se malý přejídal Sunarem. Dětská lékařka mi totiž řekla: ,,Dejte mu co vypije,“ ale on by pil klidně po hodině a velké množství, což samozřejmě nešlo. Měli jsme tedy věčnou nespokojenost kvůli jídlu. S tím bojujeme do teď – náš jídelníček ve 4 letech je dost strohý.
V podobném duchu to pokračovalo. Neodložitelnost a nespokojenost kvůli jídlu vystřídala nemožnost, aby kdokoliv, i babičky a dědové, hlídal. Hyperaktivita, těžká odhadnutelnost jeho reakcí na cokoliv. Nové věci akceptovat? Kupovat boty? NEEXISTUJE!!!!!
Takovýchto situací, kdy je u nás všechno špatně, je nespočetně.
Jsou u nás samozřejmě i chvíle radosti a štěstí, za které jsem neskutečně vděčná. Ale radost a štěstí ty stavy věčné negace a nespokojenosti úplně zabijí. Pak zůstává akorát pocit naprostého zmaru.
Od okolí se dozvídám, že máme ,,období vzdoru“ a že ho rozmazluji. Jak mám ale někomu vysvětlovat, že P. už moc dobře ví, co může a co ne?
Kdybych pokračovala o svých pocitech, vypadalo by to, že opisuji Váš článek. 😉 I spousta situací, co s Eliášem prožíváte, je dost podobná. U mě je bohužel myšlenka na druhé dítě zatím úplně mrtvá…. 🙁
Děkuji milé M. za sdílení.
Text je s drobnou stylistickou úpravou publikován doslovně a zveřejněn se souhlasem autorky. Fotka je z mého rodinného archivu.
