Tento příběh zdravého, náročného dítěte patří mezi ty nejodvážnější, které jsem kdy vyslechla:
Kde začít? Na tom idylickém začátku. Tam, kde ještě miminko nebylo, kde jsem už jako malá věděla, že chci být jednou mámou a v žádné jiné roli jsem si sebe samu snad ani neuměla představit. Odpočítávala jsem pomalu čas, kdy budu moci spadnout do téhle skvělé životní fáze.
Rok se s rokem sešel a nám přišel na svět náš maličký. Přirozenou cestou, bezbolestně, po krásném těhotenství bez bolestí a bez problémů. Byl nádherný, krásný a já se v jeho očích vševědoucího topila láskou bezmeznou. Leč. Hned po porodu jsem ho potřebovala a neměla u sebe.
Nemohla jsem spát. Čas, který mi měl sloužit k odpočinku jsem probděla, a tak jsem ztratila tu poslední možnost se vyspat.
Synáček bohužel nebyl už ani v porodnici tím, který umí usnout sám. Takže jsme chovali. Často. Kojili na přání. Rovněž často.
Nedovedu ani spočítat, kolikrát jsem slyšela rady typu ,,Máš ho nechat vyřvat,“ nebo ,,To u mně by si tohle nemohl dovolit,“ a také ,,Jen tě chce přečůrat,“ apod. Stejně tak neumím sečíst, kolikrát jsem se snažila tyhle rady uposlechnout a kolikrát jsem se po jejich nepovedeném převedení v realitu cítila ještě bezmocnější, unavenější, neschopnější.
Ze začátku to nebylo tak hrozné.
Dokud byl malé miminko, bylo naprosto přirozené ho často chovat, uspávat v ruce, nosit pořád u sebe…
Jinak to beztak nešlo – pokud jsme ho chtěli nechat usnout samotného, nebo i jen s malou pomocí, nebo třeba podle všech chytrých návodů co jich je plný internet – narazili jsme na nejsilnější zbraň – sebedávící pláč. Šílenou hysterii, rudého človíčka u kterého čekáte, že se brzy už nedokáže ani nadechnout. Nevím moc, kdo by byl schopen nechat takové stvoření být. A tak se brzy propracovalo mládě k nám do postele, do spánku za jízdy (v kočárku, s kolečky na postýlce – ano, ano) a v devíti měsících k nočnímu uspávání na prsu. Denní spánky probíhaly převážně v kočárku. Co byl ale problém největší bylo probouzení se… Žádný spánek netrval dlouho a z cca 90% byl ukončen hysterickým pláčem, který nebylo možné třeba i hodinu ztišit. Nikdo nevěděl, jaký je problém. Přišli jsme na to až ve dvou a půl letech, kdy si dokázal říct:
Chtěl se vždy vrátit na to místo, kde usnul. Tam odtud se teprve nechal odvézt zase domů a den mohl vesele pokračovat dál.
To bylo ,,nádherné“ zvláště v zimě, kdy jsem s hysterickým mládětem vybíhala do mrazu, navlečená, zpocená, ubrečená, že jsem nejneschopnější máma pod Sluncem.
Přibližně 6x v týdnu nám noc zpříjemňovaly i noční děsy, které se uměly opakovat i dvakrát za noc. Začaly v cca jednom roce a trvaly do přibližně dvou a půl let (ťuk, ťuk, ťuk). Před druhými narozeninami se taky objevily rituály. Ne ty, které bychom vymysleli my, abychom mu zjednodušili den (takové absolutně nefungovaly). Ale ty, které si vymýšlel on sám a které se každý den zvětšovaly a nabalovaly na sebe jako sněhová koule.
Kupříkladu když se ráno vzbudil, s něčím si hrál a já ho zavolala na snídani, vzal si hračku s sebou, najedl se a když odcházel od stolu, musel úplně přesně zopakovat ty pohyby s hračkou, které udělal během jídla, před jídlem, slézal ze židle stejným způsobem a hrát si s ní musel zase pozpátku. Když jsme šli večer spát, musel vyjít schody jak si představoval a když náhodou na nějakém schodě zavrávoral, museli jsme jít zase dolů a všechno zopakovat. Ne proto, že by se rozmazleně vztekal. Měl hysterii, paniku, že by věci nebyly tak, jak je zvyklý, jak jeho hlava potřebovala, aby byly.
Když usnul v autě, nemohli jsme ho přenést do postele, ale stejně tak jsme ho nemohli vzbudit až na místě. Museli jsme ho vzbudit za jízdy, aby věděl o jejím konci.
Cokoli jsme chtěli přestat dělat, dávali jsme hned upozornění ,,ještě jednou a teď naposled“. Stali jsme se mistry na strategie všeho druhu, vyznavači pravidel a řádů, odborníky na jemnost slova a intonace hlasu. S hračkami jsme nesměli hnout a uklízet je mohl jen on, protože jediný věděl, jak přesně mají být uložené. Župan mohl mít jen zelený, protože měl ty správné knoflíčky. Ne někdy znamenalo ne a jindy bylo ano, zvláště, když zjistil, že by ne mohlo být vážně ne….
Co je ovšem nejhorší na těchto dětech – to nejsou ani tyto děti, jako lidé kolem a my sami. Popravdě, přijímala jsem ho vždycky takového, jaký je.
Respektovala jsem jeho potřeby, protože se ukázalo, že moje snaha o jejich narušení, obalamucení, potlačení, nepřináší žádné ovoce.
Nevyčítala jsem mu, že potřebuje jiné věci, než většina dětí. Přijala jsem, že na něj nefungují nápovědy z knížek (a to dokonce ani z Konceptu kontinua, AHA rodičovství a i Naomi Aldort na nás byla krátká 😀 ). Co mi ale dělalo problém, byli všichni kolem.
Když už máme druhé dítě, které funguje úplně jinak, které se uspí samo, hraje si samo, jíst potřebuje jen jednou za tři hodiny, v noci spí; tak najednou vím, že všechny ty rady těch okolo nebyly myšleny špatně. Neznali nic jiného, než dítě, které když položíte do postýlky, zapláče jen maličko a potom samo usne.
Nevěděli, že jsou i jiné děti.
Jenže dřív jsem to nevěděla zase já. Po každé přátelské radě jsem si připadala nemožná. Já, která jsem chtěla být mámou odmalička, jsem selhávala na plné čáře. Všichni to uměli a jenom já nevěděla, jak vychovat klidné, tiché a spavé dítě. Největší ránou pak pro mě byla věta mého tatínka ,,Stejně si za to můžeš sama.“ vyřčená právě v zimě, kdy jsem se navlékala do těch mrazů, abych utišila jedno další hezké probuzení. Vážně jsem mu to na určitou dobu uvěřila. Můžu si za to sama. A tak jsem znovu hledala řešení, dedukovala, googlila, zkoušela, trápila se. A až jednoho dne mi to došlo. Pokaždé, když jsem na všechna ta moudra světa zapomněla, jsme uměli fungovat. Ne bez toho. Pořád jsme plakali, křičeli a dusili se. Ale fungovali jsme na vlně přežití. Přijetí.
Prostě – komu to vadí, že uspávám na prsu, že spí se mnou v posteli, že jsme často venku s kočárkem..? Komu to může vadit jinému než nám? Nám to ale vlastně nevadilo. Měli jsme ho rádi u sebe, venku jsem si vyčistila hlavu a v noci jsem se mohla dívat, jak spí. Dávno jsem měla naučené, že něco se říkat nesmí a něco je třeba udělat dřív, než to druhé. Tak jsme se třeba vyhýbali slovům jako ven a hřiště ve chvílích, kdy jsme tam jít prostě nemohli a na schůzky na čas jsme vyjížděli o půl hodiny dřív. A fungovalo to.
Prostě – jsme to nechali být a přijali jsme to. Všechno.
Včetně pohledů jiných, kteří to umí udělat líp. A víte co? Zabralo to. Nakonec jsme se nezhroutili (ale ano, měli jsme k tomu často dost blízko) a dočkali jsme se obrovských změn. Usíná sám, obrovskou hysterii měl tenhle rok jen asi čtyřikrát 😀 a dokonce už zvládáme většinu věcí bez rituálů. Jsou dny, kdy se to vrátí, ale zase to odejde. Vždycky je to jen fáze.
U těchto dětí je těch fází hodně a často se mění, vyvíjí.
A jen díky tomu jsme se naučili vyvíjet i my. Náš malý je ten největší dar, protože nikdo by nás za tak krátkou dobu nenaučil takové pokoře, trpělivosti, vlídnosti, respektu, jemnocitu a vnímání.
Uznávám, že pro nás bylo výhodou, že navzdory všemu vztekání se, je ve skutečnosti obrovské sluníčko. Má tak vstřícnou povahu, že vůbec nerozumím tomu, jak může být tak náročný. Ale na rozum tady prostě není místo. Tohle plyne jako řeka a nezbývá, než se v ní koupat a otužit se do nejhlubší lásky. Jenomže – to asi každý tady ví. Koupejte se prosím co nejčastěji. A odpusťte si každou černou myšlenku i malé selhání. 🙂 Nic víc vlastně nepotřebujete.
– M. H.
Článek byl zveřejněn se souhlasem pisatelky, a to v plném znění, pouze s drobnou stylistickou úpravou.
Foto z rodinného archivu autorky.
