Představte si, že má k vám na výměnný pobyt přijet osoba z jiného státu. Jediné co cítíte a máte za zprávu je, že se moc těšíte a věříte, že vše bude fajn. Jste nachystaní, vše máte připravené, vymyšlené výlety a jídelníček. Občas vám vyvstane obava ,,a co když…”, ale víte, že si vždycky nějak poradíte, případně pomoc seženete.
Přijede návštěva. Vy s vřelým vítáním plným radosti přicházíte k neznámé osobě. Je vám divné, že není radostná, když je v cíli. Ok, asi dlouhá cesta. Osoba je nemluvná, za to nonverbálně vyjadřuje jak je podezíravá, kde to je. Snažíte se působit a vše podávat tak, aby uviděla krásu a bezpečí kolem sebe. Najdnou se osoba hystericky a žalem rozpláče, říká, že jí umřela babička. Vy jste babičku neznali, ale dovedete si představit takový zármutek ze smutné události. Konejšíte, máte pochopení.
Když se osoba jakž takž uklidní, vymýšlíte rozptýlení. Ale osoba je stále v zármutku. Pochopitelně. Je vám z toho ouzko. Jak se můžu víc zapojit? Jak Osobě více pomoci, abych ulevila jejímu smutku?
Už to není jen o zármutku ze ztráty babičky. Osoba je stále s něčím u vás nespokojená. Jednou jí vadí kousavý přehoz na postel. Ok, neva, vyměníme. Jenže ten druhý má špatnou barvu!! Ok, neva, seženu od sousedky třetí! Jenže ten je daný nakřivo na posteli!!! Ok, neva, narovnáme! Dobrý. Uf.
Jídlo je moc studené. Ok, neva, přihřejeme. Je moc horké! Ok, klid, vyfoukáme, počkáme. Ale já chci jíst kurva hned teď!!!!
Vyrážíte s Osobou na výlet. Bude to prima! Těšíte se. Vybrala jste atraktivní lokalitu. Od rána trpělivě snášíte všechny reklamace, od moc chlupatých bačkor, přes příliš ohrnuté rukávy u županu, příliš vajíčkovatá míchaná vajíčka, citron je moc kyselý, příprava svačiny je moc zdlouhavá,… ale stále se statečně držíte. Výlet. Bude to prima!
Je to přece vzácná návštěva. Je tu jen na chvíli, pak zase vyletí z hnízda a co? Budete si vyčítat, že jste se měla chovat lépe.
Výlet? No. Za moc to nestálo. Osoba byla jediná ze všech tam přítomných, kdo se z takového místa neradoval. Ty vůně, ty barvy a klid. To by miloval i Trautenberg, říkáte si. Ale ne. Ve výsledku si to neužil ani jeden z vás, protože to bylo samé ,,nechci a nechoď a nech mě a hlavně mě tu nenechávej a tohle je blbý a tohle je špatně, cožpak to hergot nevidíš, že mi to vadí?! A pak proč jsme tady? Já chci pryč!” Máte výčitky svědomí.
Co mám dělat lépe? Vždyť dělám maximum a pořád radost a spokojenost nikde. Jsem vážně až tak špatná?
Ptáte se, radíte se a pořád jen slýcháte od všech sousedů ,,no to ho musíš vzít na výlet!”
Vy: ,,Ale my na výlety jezdíme! Jenže to nefunguje. Nemá radost ani tak.”
Sousedé: ,,Tak musíš nastavit nějaký režim přece.”
Vy: ,,Samozřejmě, já se snažím, ale to je zvláštní, ten člověk jako kdyby to vůbec neuměl vnímat a měl jakýsi neznámý svůj režim, který je nevysledovatelný.”
Sousedé: ,,Chm, to je divné… A nenaučila sis ho tak?”
Postupně Vám dojde, že takové rozhovory se sousedy Vám nepomůžou. Že vás naopak unavují a prohlubují vaši bezradnost. Jak to, že mi nikdo nevěří? Že pro mě nemá nikdo pochopení, když se jim to snažím jasně demonstrovat a vidí to u nás? Uzavíráte se se svým trápením a začínáte se v tom cítit sama. Na jednu stranu se nemůžete dočkat, až ta Osoba vypadne z baráku a budete mít zase klid a nikdo vám nebude vaši chuť k životu neustále znechucovat, na druhou stranu je vám to tak nejvíc líto, jak to jen jde.
Už se ani netěšíte, až bude další den s vaší návštěvou, protože tušíte, že to bude zase vopruz a všechno bude hned špatně. Nedočkáte se žádného úsměvu nebo vřelého slova. Otupujete, protože co jiného?
I přes otupení ale stále ve skrytu duše doufáte že to tak není. Že je jen chyba v nějaké maličkosti, kterou děláte špatně. Že přijde ten normální, hravý a životadárný stav, kdy se je s občasnými, normálními problémy, všechno dobré. Ten stav ale nepřichází. Pořád je to spíš tak, že je to zlé, s občasnými světlými chvilkami.
Sousedé říkají: ,,Nebuď tak skleslá, to je jasné, že je pak skleslá i návštěva a nebaví ji to u Tebe. Musíš být radostná! Jeďte třeba někam na výlet, uvidíš, bude to prima!” Jo jasně….
Návštěva jednou opravdu odjede. A za jakých okolností bude jednou na to všechno vzpomínat a říkat ,,To bylo super! O mě bylo vždycky tak hezky ve všech ohledech postaráno.” A co my? Co všechno zvládneme unést tak, aby to na náš po-návštěvní život mělo jen transformačně pozitivní následky? A co vy, drazí naši sousedé? Odpovězme si každý sám za sebe.
S vřelostí, Eliška @ Náročné dítě.
