Dobrý den, právě jsem dočetla Váš e-book.
Děkuji za tyto stránky souznění, pochopení, přijetí. Moc Vám děkuji za další maminky, kterým se nesmírně uleví.
Při některých větách mi vhrkly slzy do očí, jak moc to je pravdivé a jak moc to bylo bolavé.
Já si myslím, že to nejhorší (v dětském věku) mám se svojí náročnou holčičkou za sebou 🙂 Doufám v to! Nyní jí je 3 a půl roku a není to tak dlouho, co si říkám, vždyť je úžasná, je dokonalá. Proč jsem to neviděla dřív? Podobně jako u Vás se to u nás začalo lepšit kolem druhého roku a ve 2 a půl letech jsem si pomyslně oddychla.
Pořád jsou situace, které vnímá jinak než jiné děti, ale už o nich umíme mluvit a už z nich já nemám panickou hrůzu. Prostě občas přijdou a nějak je spolu vyřešíme.
Čeho se stále nemůžu zbavit, je zlost na všechny kolem. Do teď mě strašně mrzí, že mi nikdo nerozuměl, nechápal, nepomohl a nakonec se raději všichni od té ,,pošahané matky“ drželi dál. A byla jsem sama a bylo mi tak moc zle, po všech stránkách. Nenáviděla jsem sebe, dcerku, ostatní, život. Jsem empatický člověk. Nikdy jsem nebyla problémová, spíš naopak. A za co tohle? Však vy víte.
Už v těhotenství jsem se na sebe zlobila, že se nerozplývám nad miminkem jako jiné budoucí maminky. Čekala jsem, že to tedy přijde s narozením dítěte. Mateřská láska je přeci automatická. Těhotenství bylo bezproblémové, porod průměrný. Po porodu neměli místo na šestinedělí, tak jsem byla sama na pooperační gynekologii a dcerka na šestinedělí/novorozeneckém. Tak to bylo asi 6 hodin. Pak jsme tedy byly konečně spolu a začalo naše peklo na zemi.
Začala brečet a už prostě nepřestala. Ve dne v noci. Prso odmítala, příkrm odmítala. Nic nezabíralo.
Prostě se jí tady na světě nelíbilo. Brzy se i personál v nemocnici držel od našeho pokoje dál. A já padala, padala a padala. Ještě do dnes jsem nestihla odepsat na všechny gratulační sms. Návštěvy mě ubíjely a ničily. Nejedla jsem – neměla jsem kdy. Sprcha? Nebylo kdy. Snaha o kojení, odsávání mléka a nepřetržité chování za vydatného pláče nic nedovolovalo. Jediná úleva přišla, když se ve dveřích objevil manžel. Celou jeho návštěvu jsem probrečela. Byla jsem totální uzlíček nervů. Už po dvou dnech pochopil, že něco není v pořádku.
Z porodnice nás nechtěli pustit, dcerka nepřibírala, protože odmítala veškeré pokusy o nasycení. (Ještě bych ráda zmínila otřesné zážitky s personálem, které nechci více rozepisovat). Po čtyřech dnech nás konečně pustili domů. Čekala jsem, že doma bude líp. Nebylo.
Začal opět kolotoč snaha o kojení, vážení, odsávání mléka pro podpoření tvorby mléka a dokrmení umělým mlékem. A to pořád dokola. Do toho chodili příbuzní podívat se na novopečené přešťastné rodiče a spící miminko. Cítila jsem se nemožná, prašivá, špatná, zlá. Nevěděla jsem, jestli mám dcerku vůbec ráda a bylo mi z toho zle. Nenáviděla jsem se. To zoufalství, že nic na světě nefunguje. Vždyť to není možný! A samozřejmě rady všech zkušených matek – maminek, babiček, tetiček, sousedek, kamarádek a cizích lidí.
Chtěla jsem utéct a nikdy se nevrátit.
Jediný, kdo mi dokázal poradit byla paradoxně kamarádka, která nyní vychovává sedmé dítě. Paradoxně proto, protože to s dětma měla jinak. Jak říká – milovala jsem je od dvou pozitivních čárek na těhotenském testu. Říkala: ,,Nerozumím ti, měla jsem to jinak. Ale snažím se tě pochopit.“ A mimo jiné i větu, která je ve Vašem e-booku: Bůh věděl, že ty to zvládneš, proto jsi jí dostala ty! Až po třech letech, kdy už se to zklidnilo mi řekla, jak moc to pro ní bylo náročné, jak trpěla. Ale neopustila mě, poslouchala. Každý den. Nikdy jí to nezapomenu. A také můj manžel. Sice neměl tolik pochopení nebo odpovědi, které jsem potřebovala, ale byl se mnou a ustáli jsme to spolu. I jemu tedy velký dík.
Postupem času jsem viděla a cítila, jak jsem pro všechny exot. Mrzelo mě to, zvláště u mé rodiny. A cítím to ještě dnes a nevím, jestli se jejich názor někdy změní. Ale bylo opravdu smutné, dozvědět se, že moje teta mému manželovi podsouvala, že jsem se zbláznila. Její slova: ,,Hance hráblo, viď?“ A další a další.
Ještě bych pro zasmání zmínila tchýnino chlácholení: ,,Neboj, po šestinedělí to bude dobrý, uvidíš.“ Nebylo. ,,Po třech měsících, to už musí!“ Nebylo. ,,V půl roce, to už bude velká,“ nebylo. ,,V roce, to už bude určitě jiný!“ Nebylo. Pak už raději nikdy neřekla nic 😀 Dcerka je dle ní uječená hysterka. Za tři a půl roku jí o samotě hlídala 6h. Zrovna ona má takovou striktně danou výchovu a nepřipouští nic jiného. A s tím u dcerky opravdu nepochodí. Moje malá se nedá!
Všechny rady byly většinou už vyzkoušené a účinek nulový. Už jsem je nemohla poslouchat. To si vážně myslí, že jsem tohle ještě nezkusila?
Po dobrém, po zlém, zprava, zleva… Asi v půl roce jsem začala propadat zoufalství, že to nikdy neskončí. Pochopila jsem, že je jiná a že se to s ní musím naučit. Ale jak? Moje energie byla úplně na nule. A kde brát? Říkala jsem, že její temperament nás brzy přeroste a převálcuje. A nyní vím, že jsem měla pravdu! Také jsem říkala, že prostě není spokojená ve svém malém tělíčku, které nic neumí. Bylo vidět, že chtěla víc. Jak píšete, při každém pokroku – otáčení, sezení, lezení, chození se to na chvíli maličko zlepšilo, než přišla na to, že i to je pro ní málo. Aspoň tak jsem to vnímala. Díky našemu 24h spojení jsme si báječně rozuměly (co chce nebo co jí momentálně zaujalo), přesto, že ještě nemluvila (ale její jekot to nijak nezmírnilo). To třeba moje švagrová nechápala. Ta nebyla schopná svojí dcerce rozumět ani ve dvou letech…
Všechno bylo marné. Tolik věcí jsme jako nastávající rodiče pořídili a nikdy nevyužili.
Dnes se tomu musím smát. Jediné, co jsme opravdu potřebovali, byla naše postel, náruč a nosítko.
Kočárek nepřipadal v úvahu. Ten jsem časem vzdala a začala nosit. A bylo to lepší než kočár, mohla jsem s ní lézt úplně všude. V kočárku to byl úplně masakr. A já se tak těšila na procházku se spícím miminkem v kočárku! Chodila jsem mezi poli ubrečená s ječícím miminkem, jakoby měla v kočárku ježky. A hračka? Do teď si sama s hračkama nehraje. Raději si vezme nůžky, barevný papír a něco vyrábí. Jídlo? Proč by měla jíst? A spaní? To byly minuty. Za 20 minut spánku hodiny ječení. Kdo to nezažil, doteď nechápe.
Pomaličku se to lepšilo, anebo jsme se v tom naučili chodit. Možná obojí. Pořád jsem s ní mluvila, vyprávěla, ukazovala, vysvětlovala. Byly jsme téměř celé dny venku. Doma nám to bylo malé. A tak jsme si k sobě hledaly cestičku. Dlouho, ale úspěchy se začaly dostavovat…
Dneska jsem na ní pyšná, miluji ji tak moc a říkáme o ní s manželem, že je snad zázračná. Rozhodně nikdy nebude ,,ovce“. Nedá se a má svůj názor. Je tvrdohlavá, urputná, umanutá – jak s oblibou od miminka říkám. Také je velmi vnímavá, pozorná a chytrá.
Když má svůj názor, nezmění ho ani za vagon bombonů nebo plyšáků. To nikdo nedokáže pochopit. Naštěstí já už ano. 🙂
Ale ta křivda, nespravedlnost z nepochopení, ne-podpory okolí mě snad nikdy neopustí.
Ano, všechno se to vyplatilo a ukázalo se, že to nebylo marné.
Děkuji za Vaše stránky a podporu.
Krásné dny všem maminkám náročných dětí.
–––
Dopis zveřejněn se souhlasem autorky, pouze s drobnou stylistickou úpravou a změnou jména.
Obrázek je ilustrační.
Přečtěte si další příběhy ZDE>>>
