Dcerka je narozená ve 28tt, aktuálně skoro 8 měsíců.
Otěhotněla jsem ‚omylem‘ po letech, co mi lékaři říkali, že děti mít nebudu.
Těhotenství začalo špatně a ještě hůř pokračovalo. Nakonec jsem ve 28. týdnu porodila holčičku. K mému překvapení přišla úleva, že ta šílenost jménem těhotenství – nejkrásnější období ženy, skončilo, a že malá měla něco málo přes kilogram.
První facka přišla, když jsem ji poprvé viděla. Absolutně jsem to nezvládla. Malá byla zdeformovaná po porodu čelem napřed a byla prostě maličká.
Další facka – přišla jsem o mléko, malá musela být převedena na UM.
Hurá, po 2 měsících jdeme domů!
Během týdne se z toho koťátka, co bylo v inkubátoru, vyklubal satan převlečený do velikosti 42.
Nevrlá, plačtivá, málo a špatně jedla.
Během dalších týdnů se z pláče a kňourání staly hysterické záchvaty vzteku, vynucování pozornosti, prohýbání, zaklánění hlavy. Neutěšitelné salvy řevu, několik hodin v kuse, každý den. Nošení, houpání, konejšení, hračky, kočárek. Nic nepomáhalo.
Stále kolečka po doktorech, kde nám první měsíce říkali: ,,Některé děti pláčou víc a některé míň. Vydržte!“ Dobře tedy. Příbytky na váze pořád žádná sláva, ale nehubne, takže podle doktorů to není tak strašný. Záchvaty řevu přerostly až do takových mezí, že mi v náruči přestala dýchat. A to ne jednou.
Utekl další měsíc a nás čekala neurologicka kontrola. U paní doktorky se zrovna předvedla v takové parádě, že si malou musela po vyšetření vzít sestra, abychom se s doktorkou slyšely. A výsledek? Syndrom dráždivého dítěte, neutišitelné, těžko zvladatelné dítě. Diazepaminove kapky na zklidnění a přání pevných nervů.
Verdikt z rizikové poradny: Syndrom potvrzený, zjištěna ABKM (Alergie na bílkovinu kravského mléka) a bojkot UM (umělého mléka). Podle všech doktorů máme doma 100% zdravé a dobře se vyvíjející dítě, které je holt náročné. Větu ,,Ono to přejde,“ a ,,Musíte to vydržet,“ a ,,Vždyť máte jenom jedno!“, jsme slyšeli už tolikrát, že bych to nespočítala.
Během prvních měsíců nám to rodina nevěřila. Údajně jsme přecitlivělí, nemáme si stěžovat…
Díky bohu už celá rodina opravdu ví, jaké peklo denně prožíváme, a že opravdu můžeme skákat po jedné noze, na nose mít bambuli a holku zavěšenou za uši na stropě a ona prostě stejně bude křičet. A křičí stylem lodní sirény. Do toho všeho nespí. Taky s ní už nemůžeme nikam jezdit, protože to nezvládáme. Ani už nikdo moc nechce jezdit k nám. Máme vyzkoušené všechny možné a dost často i nemožné tipy a triky maminek/babiček/prababiček/kamarádek/známých/doktorů/internetu. Marně.
Obdivuju všechny mámy, které to zvládají.
Obdivuju všechny, co jsou na to nedejbože samy, nebo se manžel nemůže postarat.
Obdivuju všechny, kteří se z toho nezblaznili.
Já jako formu přežití zvolila pár hodin v týdnu práci a děkuji každý den, že mi to manžel umožnil.
Jdu se modlit, aby se to zlepšilo až…
…. jí bude rok/dva/tři
…. bude větší
…. bude sedět
…. bude lézt
…. vykvetou hrábě!
Holky, držte se!
Zveřejněno se svolením autorky, pouze s drobnou stylistickou úpravou.
Foto ilustrační, zdroj Pexels.com.
