Přišlo mi do mailu:
Narazila jsem na vase stranky. Mam „narocne dite“ – jedno z dvojcat, maji 25 mesicu. Ma moc rad lidi, ale od narozeni vetsinu casu rve. Nekdy si rikam, jesli je to normalni? Snazim se prijit na to, jak se k nemu chovat. No, zatim netusim.
Ve zkratce:
- Jedno z dvojčat hodně pláče – ano, může to být normální, prostě zatím neumí říct ,,maminko, já to chci jinak“.
- Paní není pevná ve svém ,,ne“, stejně nakonec synovi ustoupí – zvolnit strach z rozmazlení.
- Uvidí se, jak to půjde v jesličkách, s odložením nemá problém.
- Při odplenkování to vypadá, jako kdyby dělal naschvály, jen na návštěvě je za vzorňáka (to je dobré znamení;).
- Na závěr přítomné pocity deprese a vyhoření. Jo, to je normální a je potřeba s tím něco dělat.
Zkusila jsem asi vse, ale hlavne se bojim, abych ho nerozmazlila. Treba tim, ze kdyz reknu ne, a pak hodinu bude rvat a ja povolim a reknu ,,no dobre“ (coz casto delam a ne az po hodine ale treba uz po 10min revu), ze pak proste nebude mit hranice.
Co se tyce rezimu, tak ho maji hodne prisny a pevny, a je s tim v pohode. Co se tyce jidla, jak jsem u vas cetla, nove veci moc nezkousi. A kdyz uz, tak od cizich lidi nebo treba proste u sousedu. Kdyz mu neco noveho dam ja, tak to nechce.
Odlozit bych ho klidne mohla, to on by odesel snad s kazdym. Ted prave resim, ze od zari pujdou do jesli (jen na 2 dny v tydnu dopoledne). Verim, ze to pomuze. Jen mam obavu, ze kdyz bude takovy i tam tak ho tam nebodu chtit.
Ted jeste odplenkovat. Dnes sedmy den odplenkovavani. Narocny chlapecek to pochopil hned prvni den a od cvrteho dne mam pocit, ze naschval cura vsude. Ale kdyz jsme na navsteve, tak to se poctive hlasi a jde na nocnik.
Takze kazdy den mam pocit selhani, i kdyz porad vymyslim program a sebevic se snazim. Hodne me to unavuje… dokonce mam misty pocit deprese a vyhoreni.
Odpověď pro paní K.:
Děkuju, že jste napsala. Aktuálně prožíváte pravděpodobně ten nejnáročnější rok vašeho chlapíčka. Většinou právě ten rok mezi 2. a 3. rokem života je pro něj nejtěžší, protože už spoustu věcí umí vnímat, spoustu z nich ale nedokáže jeho hlavička pochopit. Proč by měl dělat něco tak, když on to chce jinak? A tak podobně. Píšete, že se bojíte, aby nebyl rozmazlený a měl hranice. Tady vás můžu uklidnit, že není jen ,,jeden pokus“, ale hranice budete nastavovat i dále, v dalších letech života. Proto nemusíte mít výčitky, když budete teď flexibilnější a budete se mu podvolovat, aby nebyl trvale v negativní křeči. On potřebuje pocítit i radost z toho, že si může život tvořit sám – ačkoliv to může znít ve spojitosti s teprve dvouletým dítětem zvláštně. Já když jsem si toto uvědomila, že vlastně z mého strachu, aby měl hranice a nebyl z něj fracek, mu dělám ze života peklo, kdy on vnímá jen to, jak je všechno jinak, než by si přál, jsem povolila. Dělala jsem věci, jak si přál on a co se stalo? On byl o chlup klidnější a spokojenější. Sice se to neotočilo o 180 stupňů a byly i situace, kdy prostě nemohlo být po jeho, ale hodně jsem ustupovala a říkala si, že to kdyžtak napravím, až bude mentálně vyspělejší. A ono to šlo 🙂 Tímto bych Vás chtěla uklidnit, že se nemusíte bát být v tuto chvíli více ustupující a více mu dopřávat toho, co vyžaduje. Pravidla a hranice nastavíte, až přijde pro něj doba, kdy bude schopen vše více chápat a přijímat.
Sice nevím, jaký vliv to bude mít na druhé dvojče, ale jsou ještě opravdu malí, takže bych se nebála ve vašem případě dělat i rozdíly. Protože jsou pravděpodobně oba uplně jiní (sama mám bratry dvojčata, už dospělé, a vidím, jak je každý jiný. Stejná výchova a přesto každý jiný, to je hezké:) Takže nyní můžete ke každému přistupovat trošku jinak (ono se to stejně bude prolínat), udělat si tento rok co nejjednodušší pro vás, ať nemáte doma tolik křiku a po dalším roce, kdy už budou vyspělejší, to nastavit tak, aby měli oba stejná pravidla.
S těmi jeslemi uvidíte, jak to zvládne. Budu držet palce, aby se mu tam líbilo. Pokud je odložitelný a jak říkáte, že by odešel s každým, tak by to mohlo projít. Případně doporučuju instruovat vychovatelky, aby počítali s tím, jakého je syn ražení a přirozené nátury, aby věděly, jak na něj. (viz to, co jsem psala výše, povolit mu, když to půjde, to, co
chce on).
Pocity deprese a vyhoření znám velice dobře a je normální, pokud je s náročným dítětem cítíte také. Je to přirozená reakce na ten extrémní zápřah, ve kterém se nacházíte. VYdržte to, buďte na sebe hodná, najděte si nějaký koníček, dopřávejte si, ať máte co nejvíce radosti v životě, pak se to všechno snáz vydrží. A nebojte, ono to opravdu přejde 😉 Nejpozději ve 4. roce budete už sklízet ovoce.
Konec mailu.
To, že synek zkouší baštit nové potraviny od sousedů a čůrá jak naschvál jinde, je podle mě normální, zdravá reakce malého človíčka. Pokud máte potřebu, tak by určitě nějaký zkušený psycholog/terapeut dovedl lehce rozšifrovat, proč se tak děje a co případně s tím.
Přečtěte si další příběhy.
Zveřejněno se souhlasem pisatelky, pouze s drobnou stylistickou úpravou.
Ilustrační foto z pixabay.com
