Paní D. je jednou z Vás, která mi napsala krásný mail a připojila svůj příběh. Tady je:
Je mi 27 a doma máme první děťátko, neplánovaného chlapečka, aktuálně 8 měsíců velkého.
Já na děti nikdy nebyla. Z miminek jsem měla strach, byla to pro mě taková zvířátka, kterým vůbec nerozumím. Nečekaně jsem otěhotněla, ale hned od počátku to přijala s láskou a radostí.
Syn se prokopal na svět o měsíc dřív.Už to bylo známkou toho, jaký to bude netrpělivý zarputilec.
Vždy musí být vše po jeho. Od narození pláče a pláče. Vlastně všechny atributy ,,náročného dítěte“ na něj sedí.
Také jsem si od počátku hledala stále informace o tom, co sebe to u nás doma děje. Jsem tedy ráda, že je konečně k dostání i nějaká česká příručka.
Jediné, v čem není náročný, je asi to, že spí ve své postýlce a máme denní režim. Tzn. spí ve stejnou dobu, jí ve stejnou dobu, ven také chodíme ve stejný čas atd. V noci se ale budí často. Spí krátce a málo.
Co otevře oči, prořve se až do večera.
Celé dny koukám na hodiny a těším se, až půjde spát. A když usne, padne na mě depka, co mě zase čeká za noc a kolikrát budu vstávat. A takhle pořád dokola.
Jsem hodně citlivý člověk, z ne úplně idylické rodiny a od puberty mám problémy s úzkostmi a depresemi, ale posledních pár let mi bylo fajn. Jen teď v tom mateřství se mi to vrací zpět. Nastalo to, když byly synovi 4 měsíce.
Řev neustával. Doufala jsem, že to opravdu skončí. A jak to pokračovalo dál a dál, bylo mi čím dál hůř.
Teď v létě je to o něco lepší, ale únava a nervy nadranc dělají svoje.
Jsem vyčerpaná z toho, jak 16h denně nosím syna na rukách a snažím se ho všemožně zabavit.
Koukáme z okna, chodíme na procházky, občas teda chvíli leze i sám, ale za pár minut zase řve.
Je mi na nic z toho, co si musí myslet sousedi (bydlíme v bytě).
Je mi smutno z toho, že nikdo nechápe, co mám za dítě. Dostávám stejné rady, však to znáte… Přítel je skvělý, občas si ho vezme na odpoledne, ale je hodně v práci. Neumím si představit, jak to všechno ještě vydržím, ale ženy jako Vy, co o tom mluví, píšou, snaží se o ,,osvětu“, aby společnost o tomto věděla, mi dodávají energii.
– D.P.
Článek byl zveřejněn se souhlasem pisatelky, a to v plném znění, pouze s drobnou stylistickou úpravou.
Fotka z rodinného archivu autorky.
Další příběhy si přečtěte >>>ZDE.
