Překlad článku osobní zkušenosti pediatra a zakladatele pojmu ,,Dítě vyžadující více péče“ Dr. William Sears a jeho manželky Marthy Sears.
Jak vychovávat dítě, které vyžaduje více péče
Bylo relativně ,,snadné“ se starat o naše první tři děti. Dobře spaly a bylo předvídatelné, kdy budou chtít jíst. Bylo snadné identifikovat a uspokojit jejich potřeby. Když ke mně do ordinace přicházeli rodiče, kteří si stěžovali na své rozrušené děti, začínal jsem mít podezření, že přehánějí. Přemýšlel jsem ,,Proč kolem péče o dítě tak nadělají?“ Na odpověď jsem přišel až s naším čtvrtým dítětem.
Jak se projevovala
A pak se narodila Hayden, naše čtvrtá, s jejímž příchodem se nám změnil svět. První nápověda, že bude náročné dítě, se objevila během prvních dní po porodu. ,,Nemůžu ji vůbec odložit!”, se stalo velkým tématem Marthy. Kojení nebylo pro Hayden pouze pro obživu, ale i pro pocit bezpečí. Martha se stala lidským dudlíkem. Hayden nepřijala žádnou náhradu. Byla stále v náruči a u prsa – a po nějaké době se i prsa a paže se unaví. Když Hayden plakala, nebyly to žádosti, ale požadavky. Přátelé, kteří to mysleli dobře, nám doporučovali: ,,Tak ji položte a nechte ji vyřvat.” Ani to vůbec nefungovalo. Její mimořádná vytrvalost ji nutila stále dál křičet. Její pláč neutichal. Naopak, pokud jsme nereagovali, sílil.
Hayden byla šikovná v učení nás o tom, co potřebuje. Náš slogan pro péči o dítě by zněl: ,,Dokud ji máme v náruči, je spokojená.” Když jsme ji nechali mimo náruč, byla nervózní a její nervozita rostla. Hráli jsme s Marthou hru ,,Předej dítě” – když byly moje ruce unavené, předal jsem Hayden Martě.
Když jsme ji zkusili nechat na hlídání a chtěli si užít tolik potřebnou pauzu od péče o ní, protestovala proti komukoliv, kdo ji měl hlídat. Slogan v našem sousedství zněl: ,,Všude, kde bude Bill a Martha, bude i jejich Hayden.”
Hayden nám ale otevřela srdce. Bod zvratu nastal, když jsme zavřeli knížky o výchově a otevřeli jsme svá srdce naplno pro naše péči vyžadující dítě. Namísto toho, abychom se stále báli, že z ní uděláme rozmazleného spratka, jsme začali poslouchat, co Hayden opravdu potřebuje a co nám říká hned od té chvíle, kdy se dostala ven z lůna:
Ahoj mami a tati! Jste požehnáni tím mít jiný druh dítěte! Potřebuji jiný druh výchovy. Pokud mi ho dopřejete, bude všechno v pohodě. Pokud nedopřejete, tak budeme mít mezi sebou na dlouhou dobu velký spor.
Jakmile jsme odhodili naše předsudky o tom, jaké má dítě být a přijali jsme to, jaká Hayden je, šlo najednou vše lépe. Naučila nás, že malé děti nemanipulují, ale komunikují.
Jak jsme se cítili
Kdyby byla Hayden naše první dítě, mysleli bychom si, že to, že není klidná, je naše chyba z nedostatku rodičovských zkušeností. Ale ona byla naše čtvrté dítě, a to už jsme si mysleli, že už nás v péči o dítě nic nepřekvapí. Nicméně Hayden nás přivedla na pochybnosti o našich rodičovských schopnostech. Naše sebedůvěra byla nalomená, protože naše energetické zásobníky byly skoro prázdné. Naše pocity ohledně Hayden byly stejně nestálé, jako bylo její chování. Některé dny jsme byli empatičtí a pečující, jiné dny jsme byli vyčerpaní, zmatení a podráždění na jakýkoliv další požadavek z její strany. Takové pocity pro nás byly úplně neznámé, zvláště po vychovávání třech ,,normálních” dětí. Brzy se jasně ukázalo, že Hayden patří mezi ,,náročné” děti. Fungovala jinak než ostatní děti.
Co jsme udělali
Výzvou pro nás bylo, abychom zjistili, jak této malé holčičce dopřát správnou maminku a tatínka, a ještě vedle toho mít energii na další 3 děti a taky pro nás samé.
Naší první překážkou bylo překonání naší profesní minulosti. Vystudovali jsme v šedesátých a sedmdesátých letech, a tak jsme byli svědky rodičovského nastavení té doby, které bylo – obava z rozmazlení. Vpluli jsme do rodičovství s vírou, že je nutné mít dítě pod kontrolou, aby nemělo pod kontrolou ono nás. Ztráceli jsme tedy kontrolu? Byla Hayden manipulátorkou? Hledali jsme v knihách – zbytečně.
Žádná z knih o dětech neobsahovala jedinou kapitolu o Hayden.
Autoři knih byli navíc většinou starší muži, kteří už měli výchovu dětí za sebou, anebo se zdáli být na hony vzdáleni od každodenní péče o dítě. A tak jsme tam zůstali osamění, dva dospělí, jejichž život byl ukončen pětikilovým batoletem.
Náš kamarád, dětský psycholog, který k nám občas zašel, komentoval Haydenin pláč takto: ,,Její pláč je působivý. Nepláče rozzlobeným, vyžadujícím způsobem, ale pláče s očekáváním, jako kdyby věděla, že bude vyslyšena.”
Hayden nás přiměla přehodnotit náš názor na roli rodiče. Vždycky jsme si mysleli, že šikovný rodič má vždy vše pod kontrolou. Pak jsme si uvědomili, že takové naše nastavení mysli je zhoubné. Předpokládá se, že mezi dítětem a rodičem je neustálý spor: dítě vás chce ovládat, tak musíte více a dřív ovládnout vy je. Hayden nás přiměla si uvědomit, že naše role není v tom ji ovládat. Naše role byla v tom vyhovět jejím potřebám a naučit jí, aby měla pod kontrolou sama sebe.
Naše zodpovědnost
Naším úkolem nebylo změnit Hayden v klon, chovající se jako každé další dítě. Bylo by špatné snažit se ji změnit. (Jak nudně by bylo na světě, kdyby se všechny děti chovaly stejně!). Užitečnější bylo rozšířit naše očekávání a přijmout ji takovu, jaká je, ne takovou, jakou jsme si ji přáli mít. Naše role rodiče byla jako role zahradníka: nemůžeme změnit barvu květiny ani den, kdy kvete, ale můžeme odstranit plevel a květinu prořezat, aby květla ještě krásněji. Naším úkolem bylo nasměrovat Haydenino chování a věnovat se jejím zvláštním vlastnostem tak, aby tyto vlastnosti uměla využít pro svůj prospěch namísto toho, aby jim podléhala.
Kde má spát?
Budila se stále víc, až se jednu noc budila každou hodinu. Martha řekla: ,,Je mi jedno, co říkají knihy, já se potřebuju vyspat.” A pak si vzala Hayden k sobě do postele. Od té doby, co jsme se vzdali obrázku, kdy dítě spí samo spokojeně v postýlce, jsme spolu spali šťastně. Přišli jsme na to, že si musíme vybírat, komu se svěřujeme.
Když jsme o rodičovských dilematech diskutovali s našimi přáteli, odjížděli jsme vždy s pocitem, že je Hayden jediné náročné dítě na celém světě, které se neumí samo uklidnit ani přes den, ani v noci. Dospěli jsme k závěru, že nikdo nemůže pochopit, jaké to je mít náročné dítě, dokud by neměli dítě, jako je Hayden. Nakonec Martha našla nějaké podobné matky a obklopila se podporujícími přáteli.
Jak jí říkat?
Hayden neodpovídala obvyklým nálepkám, které dětem dáváme. Nebyla ,,rozmrzelá”, protože pokud jsme uspokojovali její potřeby, byla relativně spokojená. ,,Oduševnělá” bylo zavádějící – všichni chtějí oduševnělé dítě. Nebyla ,,dítě s kolikou”, protože se nezdálo, že by ji kolika trápila. Označení ,,problematická” jsme nechtěli používat, protože byla Hayden blízká našemu srdci. Kromě toho byly všechny takové nálepky negativní a nehodily se pro dítě, které dokonale ví, co potřebuje a jak to dostane. Teprve po několika letech a po tuctech rozhovorů s jinými rodiči, kteří také měli dítě, co vyžadovalo časté kojení, náruč a fyzický kontakt v noci, nás napadlo použít označení ,,dítě vyžadující hodně péče”. To přesně popisovalo dítě, jakým Hayden byla a jakou míru rodičovství potřebovala.
Ve své pediatrické praxi jsem přišel na to, že pojem ,,dítě vyžadující více péče” je P.C. – tedy psychologicky korektní (správný). V době, kdy ke mně chodili vyčerpaní rodiče a žádali radu ohledně jejich náročného dítěte, byli už většinou unavení z toho dostávat stále stejné negativní soudy: ,,Moc ji chováte.”, ,,To bude Tvým mlíkem.”, ,,Manipuluje s Tebou.”
Všichni dostávali podprahovou zprávu: ,,špatné dítě a špatné rodičovství”.
Cítili, že je to nějaká jejich chyba, že dítě potřebuje tolik péče a že se tak se chová. Jakmile jsem prohlásil diagnózu ,,dítě se zvýšenou potřebou péče”, okamžitě jsem viděl na výrazech rodičů úlevu. Konečně někdo, kdo řekl o jejich dítěti něco hezkého. ,,Dítě se zvýšenou potřebou péče” zní inteligentně, unikátně, a přesouvá zaměření na osobnost dítěte, zbavuje rodiče viny a oni si můžou přestat myslet, že se tak dítě chová kvůli jejich stylu výchovy. Dále ,,dítě s vyšší potřebou péče” značí, že je tam něco, s čím můžou rodiče dítěti pomoci. Podtrhuje myšlenku, že jednoduše tyto děti potřebují víc: víc dotyků, více porozumění, větší citlivost, více přívětivé rodičovství.
Ovládání
Hayden nás přiměla přehodnotit otázku ovládání. Postupně jsme si uvědomili, že dítě by němělo řídit rodiče, ani že by rodiče měli ovládat dítě. Rodiče však musí mít pod kontrolou situace; pokud neexistují hranice, rodinný život se stává katastrofou. Abychom se mohli o Hayden postarat, museli jsme jí nastavit jasná ,,domácí pravidla” a připravit pro ni takové prostředí, aby mohla pravidla bez obtíží dodržovat. To, co nám pomohlo se dostat přes naše myšlenkové nastavení, ve kterém vládl strach z rozmazlení a z ovládnutí bylo, že jsme si uvědomili, že je lepší dělat chyby na té druhé přívětivé straně, kdy “přehnaně reagujeme”. Když jsme hledali rovnováhu, jak vhodně reagovat, byly situace, kdy jsme odpověděli na požadavek pomalu, a taky situace, kdy jsme přispěchali na pomoc hned. Ale cítili jsme, že pokud váháme, je lepší reagovat hned. Děti, které na takové ,,posluhování” spoléhají (jako většina náročných prvorozených) si přinejmenším rozvinou zdravý obraz sebe sama a budou důvěřovat rodičům. S tímto přístupem je jednodušší se trochu obrátit zády, když zrovna potřebujete vyrovnat a vybalancovat své potřeby vedle potřeb dítěte. Rodiče, kteří nereagují aktivně, vytváří v dítěti horší obraz sebe sama a vztah se mezi rodičem a dítětem ochlazuje. Takovou situaci je horší napravit. Nikdy jsem ve své pediatrické praxi neslyšel, že by rodiče někdy řekli, že by si přáli dítě držet v náruči méně často. Ve skutečnosti, většina, kdyby bylo možné vrátit čas, by své dítě chovalo více.
Dítě s velkými potřebami versus naše potřeby
Když bylo Hayden kolem šesti měsíců, přišli jsme na to, že být rodičem náročného dítěte může mít ,,lepší nebo horší” účinek na vztah manžel-manželka. Bylo jednodušší být mimo harmonii. Náročné dítě se může jednoduše stát pánem rodiny.
Byly chvíle, kdy byla Martha na pokraji vyhoření z přemíry rozdání se.
Výstražnou známkou vyhoření bylo, když Martha říkala: ,,Nemám čas ani na sprchu, jak moc mě potřebuje.” Pro Marthu a nakonec pro zdraví celé rodiny, jsem jí musel připomenout, že ,,To, co Hayden nejvíce potřebuje, je šťastná a odpočinutá máma.” Ale nestačí jen kázat. Kromě starání se o dům a o starší děti, brával jsem si i Hayden kdykoliv jsem mohl. Bral jsem ji na procházku, nebo někam autem, aby byla dočasně mimo Marthy pohled i dosah.
Mít náročné dítě je nápomocné v partnerské komunikaci. Vždy existovalo dilema “naše vs. její potřeby”. Museli jsme si krást čas pro naši vzájemnost, protože nám bylo jasné, že sebelepší rodičovství se může rozpadnout, když nefunguje manželství. Viděl jsem, jak je pro Marthu ohromě důležité, abych ji oceňoval jako matku. Často jsem jí opakovat a ujišťoval ji ,,Ty to víš nejlépe”, ale když jsem viděl, že jí dochází energie, musel jsem zakročit a pomoci. Přál jsem si mít zpátky svojí ženu, ale bylo mi jasné, že nemůžeme vrátit čas s dětmi zpět. Byl jsem dospělý a Hayden prochází touto etapou jen jednou.
Odměna
Hayden vyrostla z náročného dítěte do náročného teenagera, do vysokoškolačky s diplomem z – ano, uhodli jste, z herectví. Její život náročného dítěte je vyobrazen v naší knize. Občas otevře knížku a ukazuje svým kamarádům: ,,To jsem já.” Na maturitním plese vypadala tak vyspěle. Pošeptal jsem Martě: ,,Dítě dočerpalo veškerou péči,” a tato zralá žena uštědřila svému otci mrknutí. Když na plese procházela ve své večerní róbě dveřmi, naše mysl a naše srdce byly zaplavené vzpomínkami na nesčetné vyčerpávající scény z celého jejího dětství. A když jsem ji provázel uličkou k oltáři k jejímu Muži snů, uvědomil jsem si, že tyhle vyspělé, mladé ženy budou dál svým dětem dávat láskyplnou vyživující péči, jako jsme dávali my jí. S Marthou jsme se na sebe podívali a pomysleli si:
Byla to dlouhá a nerovná cesta, ale ty roky v náručí a u prsu, ve společné posteli, spory o dodržení disciplíny a roky plné fyzického kontatku vytvořili spokojeného, soucitného a vlídného člověka. Vyplatilo se to.
—
Anglický originál článku je dostupný ZDE.
Pro další příběhy klikněte TADY a nebo si přečtěte 5 důvodů, proč si rodič náročného dítěte připadá nepochopený a neschopný
