Záviděla jsem.
Záviděla jsem dítě, se kterým se šlo normálně domluvit.
Dítě, které se těšilo ven. Nebo bylo snadné ho prostě ven v klidu dostat.
Záviděla jsem mamince dítě, které tak nějak normálně jedlo.
Záviděla jsem maminkám, jejichž děti byly v kočáru normálně většinou v klidu a pozorovaly svět.
Měla jsem ráda nošení v šátku, ale čeho je moc, toho je jednou zkrátka příliš.
Také jsem záviděla veškeré možnosti hlídání. Třeba když jsem viděla, že vozí po ulici kočárek zjevný prarodič, záviděla jsem té mamince, která někde byla a cosi dělala v tu chvíli, kdy nemusela být dítěti nablízku.
Zdá se vám to ujeté? Mně taky. Ale tak to prostě bylo.
Ocitla jsem se v zajetí mateřství, v jeho ponurých zákoutích, kdy jsem neviděla cestu ven jinou než tu, že ten malý uřvaný a věčně nespokojený uzlík nervů vyroste. A že já se pak nějak dám zase dokupy.
A ona je to opravdu ta jediná cesta. Bohužel mi vedle toho nikdo neřekl, jak se můžu snažit to prožívat uvnitř v sobě. Na to jsem si musela přijít až sama. Také mi nikdo (nebo pouze výjimečně) někdo řekl, že to dělám dobře a že to není moje vina. Až časem se mi vše potvrdilo… Mé okolí po čase také pochopilo a konečně vyslyšeli, co jsem se jim snažila celou dobu říct. Mnozí dokonce až po založení těchto stránek. Konečně jsem začala slýchat ,,no jo, on je opravdu jiný, no jo, to jsme vážně nezažili, ty jo a jak tohle zvládáš?”
No, už zvládám dobře a vidím i to, co je skryté za tím a co nás čeká. Ale takový začátek bych si už zopakovat nechtěla ani za zlaté prasátko… 🙂
Čtěte také: Jaký je rozdíl mezi ,,normálním“ a ,,náročným“ dítětem?
