,,Dobrý den, chci Vám poděkovat za tyto stránky. Pročetla jsem je celé a je tu pro mě mnoho cenných informací.
Mám dceru, která od narození skoro pořád plakala a splňovala vlastně všechny znaky „náročného dítěte“ z Vašich stránek. Pocity zoufalství a selhání byly u mě na denním pořádku. V některých chvílích jsem si i myslela, že to přece snad všechno nemůže být moje vina, ale okolí mě vždy znovu ujišťovalo (a ujišťuje), že je.
Od té doby, co dcerka chodí, se hodně věcí zlepšilo.
Zvládá už bez hysterického pláče, když od ní odejdu třeba do kuchyně. Prostě přijde za mnou, a to všude 🙂 Také už vydrží bez toho srdcervoucího pláče nějakou dobu v kočárku nebo autosedačce. Už není pořád tak nespokojená a většinou už tuším, jak asi bude reagovat. Ostatní znaky dá se říct přetrvávají 😀
Ale musím říct, že po přečtení příběhů jiných maminek z Vašich stránek si myslím, že dcera „náročné dítě“ není. Tedy pro mě ano 😀 Ale cítím se už lépe, protože aspoň občas s dcerou v klidu nakoupím nebo neprobrečí celou návštěvu u pediatra. Přesto si myslím, že by mi Vaše stránky po narození dcery hodně pomohly a nejradši bych je dala jako povinnou četbu všem rodičům. Hodně mě totiž mrzí, že většina rodičů „snadných dětí“ ani nepřipustí, že by „náročné děti“ mohly existovat a že by nemusely mít pravdu ve svých tak častých radách a poznámkách…
Děkuji Vám tedy, že se snažíte informovat o „náročných dětech“ co nejvíce lidí.“
—
Jsem dojatá :“) Děkuji za Vaše zprávy, a že jich je!
– Zveřejněno se souhlasem autorky mailu. Děkuji. Fňuk :“)
